Letošního 7. května 2022 oslavil 95. narozeniny liberecký středoškolský a vysokoškolský pedagog, divadelník, režisér, redaktor, spisovatel, literární vědec, teatrolog a skaut Jiří Janáček.
Kdybych napsal, že v plném zdraví, nemluvil bych úplně pravdu, ale při našem nedávném telefonickém rozhovoru jsem měl pocit, že jeho bývalá energie se mu vrací. Což se potvrdilo, když jsem Jiřímu zavolal v den narozenin. Řekl mi zvesela: „Žádný prapor vyvěšovat nebudeme. Oslavíme to s rodinou a několika přáteli.“ A pak dodal své tradiční: „Pozdravuj Varnsdorf.“ K tomuto městu se pojí jeho mladá kantorská léta, a proto je při rozhovorech jeho paměť rozkročena mezi rodiště v jihočeské Blatné a severními Čechami, kde prožil největší část svého života.
***
Přehled o životě a díle Jiřího Janáčka je poměrně dobře zpracován na různých internetových portálech. Dovolím si tedy čtenáře v prvé řadě upozornit na stránky Kruhu autorů Liberecka, jehož je Jiří dlouholetým členem.
Zájemci o české amatérské divadlo budou překvapeni rozsahem Janáčkovy činnosti v této oblasti zachycené v Databázi českého amatérského divadla.
O tom, jakou inspirací byl pro své studenty v období svého varnsdorfského učitelování, svědčí Janáčkovy pozoruhodné vzpomínky nazvané „Moje cesta Varnsdorfem s batohem poezie na zádech“. Nezanedbatelný je Janáčkův přínos bohemistice. Zájemcům doporučuji přečíst si jeho brilantní doslovy k deseti knihám českých klasiků, jež v roce 2018 souhrnně pod názvem Doslovy vydala Krajská vědecká knihovna v Liberci díky editorské péči Vladimíra Píši.
Osobní a velmi obsažný rozhovor s Jiřím Janáčkem vedla novinářka Ivana Bernáthová. Vizuální i audio verze rozhovoru jsou uloženy na stránkách Regionální osobnosti Libereckého kraje.
***
Když jsme si s Jiřím nedávno povídali, vzpomněl si mimoděk na mého tátu, se kterým se seznámil v blatenském Nakladatelství bratří Řimsů, kam krátce po válce nosíval své příspěvky o skautech do regionálního časopisu. „Když jsem poprvé přišel do sazárny ve varnsdorfské tiskárně, byl jsem jak u vidění: seděl tam můj dávný známý typograf Václav Hrabal, kterého jsem znal od Řimsů. Zdálo se mi, že osudové siločáry se protnuly a Varnsdorf je pro mě tou šťastnou adresou.“ A tak se Janáčkovy siločáry protínají s mnoha dalšími lidmi, které tento muž za svého činorodého života obohatil nebo dokonce přímo ovlivnil jejich budoucí celoživotní směřování. Některé z nich jsem potkal a vždy byli pro mne přínosem. Cítím se součástí tohoto volného společenství a jsem šťasten, že smím jeho jménem popřát Jiřímu další krásné dny a roky života, a poděkovat mu za všechno, co pro nás až dosud vytvořil.
Jeden ze svých deseti zmíněných doslovů nazval Janáček citátem z Karla Čapka: „Neboť největší senzací je všední život“. Já k tomu za sebe i mnohé další dodávám, že i všední život, který více či méně ovlivnila elektrizující energie Jiřího Janáčka, je nevšední.
Milan Hrabal
PS: Jako ukázku vyzrálého Janáčkova literárního stylu jsem vybral pohádku z knížky Kašpárkoviny z roku 2011:
Jiří Janáček
Ošizený hastrman
Na louce nade mlýnem spal „pod širákem“ Kašpárek. Slunce jej probudilo do modra dne. Protřel si oči, posadil se, protože slyšel podivné hučení a klapání. Když se rozhlédl, pochopil. Mlynář vytáhl stavidlo a z náhonu se nedočkavě valila voda na mlýnské kolo, které si začalo poklapávat. Za panem otcem, jak se majiteli mlýna odedávna říkalo, vyběhl z domu malý synek.
– Pavlíku, drž se dál od vody, víš, že hastrmanovi se líbíš, káral kluka pan otec a šel pozvolna za svou prací.
Ale Pavel neposlechl. Stále jej něco táhlo k vodě, která vesele poskakovala přes mlýnské kolo, stříbřité kapky osvěžovaly vzduch. A což teprve stavidlo, za ním se mrskali líni, okouni, kapříci. Občas byla k vidění i štika, která je proháněla. Sem tam poskakovaly žáby. To byla jiná podívaná než rybičky v akváriu. Koupili mu je, když měl tak rád vodu a ryby, ale nebylo to ono.
Kašpárek vše bedlivě pozoroval. Zaznamenal, jak se Pavlík pomalu blíží k náhonu. Neušlo mu ani, že se tam na stavidle usadil zelený mužíček a pobrukoval si stále silněji“
– Pavlíku, Pavlíčku, mám tu zlatou rybičku.
– Už ať jsi, kluku, od té vody, křikl Kašpárek.
Pavel se lekl a rozhlížel se, kdo ho napomíná. Kašpárka poznal hned.
– Když on mi slíbil ukázat zlatou rybku a chce mi ji dokonce darovat. Je mu tam v hlubině smutno, rád by si se mnou hrál. Prý se tam všechno třpytí a on by mě povozil v křišťálových saních, do kterých by zapřáhl štiky. Tady kolem mlýna nemám žádné kamarády.
– Co tě to, chlapče, napadlo. On jen tak láká děti k vodě a potom je utopí. S hastrmanem nejsou žádné žerty. Pojď raději se mnou. Maminka ti jistě už nachystala snídani. Oba se vzali za ruce a utíkali do mlýna.
Ve světnici již čekala mlynářka, a když vyslechla, co se stalo, chtěla volat pana otce, aby Pavlovi řádně rukou domluvil. Kašpárek se však přimlouval, že prý už chlapci vyčinil a vyložil mu, kdo je ten zlý zelený mužík, který obyvatele mlýna zlobí.
– Nemá co na práci, a tak obtěžuje kolemjdoucí a taky by si rád nějakého společníka ulovil.
– Máš pravdu, Kašpárku, přisvědčila mlynářka. – Táta by nejraději mlýn prodal.
– Koukám, že mluvíte o hastrmanovi, vložil se do hovoru mlynář, který právě vešel. Pracoval tu můj praděd, děd i otec, ale bojím se o kluka. Tak raději prodám.
Kašpárkovi bylo pana otce líto. Buď něco chytrého vymyslí nebo sežene kupce.
– Po něčem se rozhlédnu, mlynáři, v poledne se tu zastavím, to se ten zelenáč obyčejně vyhřívá u stavidel, slíbil Kašpárek a vydal se do městečka. Cestou ještě pokřikoval na paní mlynářku, která sypala slepicím, že kupce na mlýn určitě sežene.
– Čekejte na mne s obědem, smál se Kašpárek.
Městečko se probouzelo do ranního ruchu. Obchodníci otevírali své krámky, na tržnici přiváželi zeleninu. Kašpárek se procházel po náměstí a mlynářův smutek mu nešel z hlavy. To by tak bylo, abych něco nevymyslel. Usadil se na nejbližší lavičku, trochu se zamyslel, zatřepal rolničkami a v hlavě mu bleskl nápad. Ale potřeboval bych někoho, kdo mi pomůže. Kde ho jen tak vzít. Jak se tak rozhlížel, mířil k němu Vašek Sýkorů.
– Hrome, ten by se mi hodil, pracuje na obecním úřadě a jistě se vyzná.
– Vašku, zastav se na chvíli, mám pro tebe práci.
Venda Sýkora neváhal a zamířil ke Kašpárkovi. Ten si ho posadil vedle sebe a něco tajemného mu našeptával. Vašek s radostí souhlasil.
– Tak, Vašíku, před polednem se sejdeme u obecního úřadu, platí?
– Platí, hrdě odpověděl Vašek a důležitě odkráčel za svým cílem.
Zvonili poledne. Sluníčko hřálo, ale hastrman nedbal, nevadilo mu přílišné teplo, usadil se poblíž mlýnského kola, nechal na sebe z něho stříkat vodní kapky, aby ho sluníčko nespálilo. Šosy svého zeleného fráčku ponořil do vody a s rozkoší se chladil. Pojednou zpozorněl. Po cestě od městečka přijížděla dvoukolka tažená obecním koníkem. Když vozidlo přijelo blíže, poznal zelený mužíček Kašpárka s panem starostou.
– Co ty tu pohledávají, pomyslel si a rychle se schoval za keře u stavidla.
Vozík zastavil, Kašpárek seskočil a rozběhl se k mlýnu.
– Pane otče, pane otče! Přivezl jsem vám dobrou zprávu a možná i kupce na mlýn.
Z mlýnice vyběhl mlynář celý udivený.
– Nevím, nevím, jestli bych ten prodej vůbec přežil. A co tomu řekne žena?
– Jen žádné strachy. Přivezl jsem vám pana starostu a ten vám všechno vysvětlí.
Starosta se již také odhodlal sestoupit z vozíku a zvučným hlasem začal s mlynářem rokovat:
– Sousede, neobávejte se. O rybník je zájem, ale vy na to nedoplatíte. Zastavil se za mnou soused Kalvoda, rád by tu na tak slunném místě vysázel vinnou révu. Měl by z toho prospěch on, ale i městečko. Jeho plánu však vadí váš rybník, chtěl by ho vypustit a zúrodnit. I vám by z toho něco káplo.
– Ale co já si počnu, neumím nic jen mlynařit.
– Když nechcete mlýn prodávat, zavedete sem elektřinu a za utržené peníze rozjedete mlýn na elektrický pohon. Vodu nebudete potřebovat a my nepřijdeme o spolehlivého mlynáře.
– Otče, dlouho neváhejte, pojďme to s panem starostou podepsat. Alespoň se tak zbavíte toho nepříjemného hastrmana.
Mlynář pokýval hlavou a odešel se starostou a Kašpárkem do mlýna.
Hastrmánek se vylekal. Kam se vypraví? Nejbližší rybník je alespoň pět kilometrů, ale místo mlýna je tam chalupa k rekreaci. Jezdí tam jen na víkendy, a ještě bez dětí. Koho budu lákat na zlatou rybičku? Zabalil rychle svých několik hrnečků s dušičkami a pomalu se šoural městečkem.
Děti před školou na něj pokřikovaly:
– Hastrmane, tatrmane,
dej nám kůži na buben,
budeme ti bubnovati,
že jsi musel z vody ven.
Školníkovi, který důstojně hlídkoval před vraty školní budovy, bylo hastrmánka líto.
– Hej, kluku zelená, nehledáš místo?
– Rád bych se někde usadil, přiznal hastrman.
To je jednoduché. Ve školní kuchyni hledají někoho, kdo by jim myl nádobí.
– Víte, že bych to uvítal, tam budu mít vody pořád dost.
Tak se dostal zelený mužíček mezi kuchařky. Ty ho občas polily nebo si namočil zelený fráček do připraveného hrnce a byl spokojen. Již se mu nechtělo někoho tahat pod vodu.
Kašpárek s mlynářem pozorovali oknem, že se hastrman stěhuje. Mlynáři přišlo líto, že se ukvapil a chtěl se mlýna zbavit.
– Mlynářka je z toho celá přešlá, pláče kudy chodí a Pavlík nesmí nikam, jen do školy a zpátky.
Kašpárek se nemohl udržet smíchy.
– Pane otče, vy jste nepoznal, že to není pan starosta?
Vašek Sýkorů si sundal brýle, knír a paruku Poznali, že starostu jen hrál. Pavlík vesele přiběhl a hlásil, že hastrman dostal místo ve školní jídelně, kde myje nádobí a je stále ve vodě. Všichni se tomu zasmáli.
– Kašpárku, ty jsi ale šikula, radovala se paní mlynářka.
– Od toho jsem Kašpárek, abych vymýšlel žerty, které lidem pomohou. Ale vypravím se zase o kousek dál. Tady už mě nepotřebujete.
– Musím ti připravit pořádný ranec buchet.
Buchty Kašpárek rád. Poděkoval, rozloučil se a putoval za další příhodou. Mlýn mu radostně klapal na cestu.
(z knihy Jiří Janáček: Kašpárkoviny, vydalo Nakladatelství Bor 2011)
Pro Výběžek připravil: Milan Hrabal
