Aneb klavírní putování epochami s Jitkou Čechovou.
Název následujícího záznamu mých emocí je jistě nadsázkou, nicméně společný výkon Jitky Čechové a zbrusu nového klavíru značky Blüthner ve mně vyvolal všechno možné, jen ne ospalost.
Ale hezky popořadě.
6. dubna kolem druhé hodiny odpolední mi kulturní motor Jakub Zahradník zavolal: „Sedíme s Jitkou Čechovou u Rudolfa. Přijď, jestli máš čas.“ Přišel jsem a byl lapen. Klavíristka mě zaujala a – co bylo podstatné – zjistil jsem, že její koncert nebyl včera (jak jsem si myslel), takže jsem ho neprošvihl.
Zanedlouho jsem už seděl v koncertním sálku varnsdorfské hudebky po dlouhé době naplněném k nenadechnutí. Jak by ne, po tak dlouhé koncertní abstinenci. Kdo přišel a vešel se, nelitoval. Zdálo se, že „hudebkový Blüthner“ byl vyroben na míru právě Jitce Čechové. Její ruce, jako kdyby byly součástí výbavy tohoto „mercedesu mezi klavíry“, vytvářely hudbu plnou energie, z níž by měli autoři skladeb jistě radost. Souhlasil jsem s publikovanými superlativy na její interpretační výkony jako jsou „explosivní“, „elektrizující“, „ohromující“, „brilantní“, „plné radosti, plasticity, virtuozity“. Dodával jsem si při poslechu postupně další, své vlastní, podle toho, jak se mnou lomcovaly momentální pocity. A vycházela mi z toho zdánlivě obyčejná slova, jako úžas, dojetí, štěstí, a také smutek, že koncert brzy skončí.
Proto jsem se s náramnou chutí přidal ke spontánnímu a zaslouženému standing ovation. Odměnou byly čtyři přídavky. V podání Čechové tak doslova ožily: Ježkův Bugatti step, Janáčkův „zarostlý chodníček“ (ukázka z 2. části), Scarlattiho Sonáta C dur a Chopinova kompozice, jejíž název jsem si nezapamatoval. A když se zdálo, že publikum nedopustí, aby koncert skončil, napadlo mě, jak by v jejím podání zněly klavírní adaptace například některých rockových kompozic Emersona, Lorda nebo Niemena. Jitka Čechová by totiž určitě zvládla jakýkoli žánr a bylo by to dokonalé, autentické, přirozené. Stejně jako když umělkyně po skončení koncertu přišla za svým publikem, jež se zdrželo u rautu, a ochotně se fotila s dětmi i dospělými, povídala si s nimi.
Když už jsem vsadil na svou dojmologii, nemohu opomenout průvodní slovo Jitky Čechové. Každou skladbu uvedla výstižně a šťavnatě, přesně tak, jak bych si představoval hodiny hudební nauky, které dítka neodradí, ale naopak přilákají. Její miniportréty skladatelů měly na mě právě takový účinek: přiblížily mi osobnosti a jejich dobu, současně byly lákavou pozvánkou k poslechu následujících skladeb. I proto je mi líto, že jsem se nepřišel podívat na veřejně přístupnou výuku žáků naší ZUŠ, jež koncertu předcházela. Na klavír bych se na stará kolena nejspíš učit nezačal, ale obraz umělkyně Jitky Čechové by pro mne byl určitě ještě plastičtější. Chci věřit, že se s touto umělkyní ve Varnsdorfu v budoucnu ještě uvidíme.
Na závěr se sluší dodat něco víc o klavíru značky Blüthner. Tomáš Flégr byl v čele výběrové komise, jež musela provést náročné výběrové řízení, což znamenalo posoudit klavíry v celé republice a rovněž v Německu. A proč vybrala dobře, popisuje Tomášův text, který přikládám.
Milan Hrabal
