Milý Zdeňku, chtěl jsem Ti zrovna zavolat.
Vlastně Tvému synovi Petrovi – nedávno mi totiž řekl, že telefony už nezvedáš. Chtěl jsem Ti po něm vzkázat pozdravení, poptat se na zdraví a zmínit se také o tom, čím se tyto dny zabývám. A když už jsem sáhl po mobilu, zazvonil zvonek. Pak znovu a potřetí naléhavě. Paní u branky mávala dopisem, že ho omylem doručili do jejich schránky notný kus od našeho domu. Na obálce skutečně byla moje adresa a nad ní veselá známka s krtečkem letícím směrem k nebi. V obálce byl černě orámovaný list s prostým křížem, úryvkem básně a Tvým jménem s datem 3. dubna 2022.
Později Tvému synovi zavolám a popovídám s ním. Ale teď a tady, dřív, než navždy odjedeš z Prahy do Písku, chci s Tebou zavzpomínat na naše setkávání osobní i prostřednictvím dopisů, telefonátů a poezie. Z paměti na mě nejdřív vyskočilo bítovské setkání básnířek a básníků v roce 2000. Jeli jsme tam společně s Augustinem Skýpalou. Cestou jste si povídali o jedné mladé spisovatelce, která se vám oběma líbila. Prohodil jsem, že bych ji taky rád viděl. Nu a Ty jsi po pár kilometrech zastavil nedaleko jejího domu. A že jsem nejmladší a mám dobrý oči, ať zazvoním u vrátek. Otevřela dveře a Ty povídáš, že bych s ní rád mluvil. Příteli milý, co já Ti tenkrát v duchu dal jmen!
Vedle této epizody mám ve vzpomínkách návštěvu ve Tvém pražském bytě. Seděli jsme u stolu spolu s Tvou příjemnou a pohostinnou ženou Věrou a vlčákem Montym. Hezky jsme si povídali. Já přitom, jak je mým zvykem, gestikuloval rukama. A najednou má levice vězela mezi zuby Montyho. Stisk to byl lehký, jen varování strážce bezpečí vašeho domova. Tehdy jsem se začal učit spoléhat víc na slova než na gesta.
Cestou vrstvami paměti se dostávám ke Tvému působení ve varnsdorfské literární soutěži pro děti Drápanda. V roce 2001 ses jako čestný vyslanec Obce spisovatelů přijel podívat, jak to tady děláme. A na konci návštěvy jste s Ivem Harákem vymysleli báječnou akci – seminář pro nejúspěšnější účastníky dosavadních ročníků této soutěže. Tehdejší ředitelka varnsdorfské městské knihovny Olga Domorázková byla tím nápadem nadšena stejně jako já, a tak se akce brzy konala. A povedla se. Jako jeden z lektorů jsi měl na starosti ty nejmladší děti. Měly tě rády, jak by taky ne. Byl jsi klidný, vlídný, měl jsi na ně čas.
A nakonec se dostávám ke Tvé literární tvorbě. Záleželo Ti na ní a na zájmu čtenářů zasvěcených i těch, kteří čtou poezii jen pro radost. Na těch možná nejvíc. Ve smyslu onoho halasovského, že básník chce být „i kýmsi čten a pochválen“. Mám to také tak. Básník bez čtenářů je jako zpěvák nebo herec bez publika. Ubezpečuji Tě, a Ty to snad také víš, že čtenáře máš nejenom mezi kolegy „od pera“. Rovněž chápu, proč ses trochu zlobil, když jsme s Augustinem Skýpalou začali o sobě říkat, že jsme „zadní“ čeští básníci. Protože když existují „přední“ básníci, musí přece být i „zadní“. Jasně, buď někdo básníkem je, nebo není. A žádný marketingový tah to nezmění.
Četl jsem Tvé básně i fejetony vždy s chutí. Nesoustavně, podle nálady a střídal je s dalšími básníky. Vytvářel jsem si tak inspirativní pelmel, a spíš než směska, to bývala chuťově plnokrevná česká poetická pizza. A v ní jsi vždycky byl dobrou ingrediencí. Říkám byl, ale já tu gurmetsko-básnickou kuchyni užívám ve chvílích, kdy přijde ten správný hlad, a ten mám vlastně skoro pořád. A nepřestanu ho mít, dokud mi bude sloužit zrak.
Byl jsi pro mě vždy poslem dobrých zpráv. Tak Tě také pojmenoval náš společný souputník literaturou Antonín Bajaja, jenž v doslovu ke Tvé knize fejetonů Hladce a obrace o Tobě říká: „… slovům tento básnivý fejetonista rozumí, jeho texty jsou lingvistickou lahůdkou. Jsou napsány bohatým slovníkem, jenž při slohové vytříbenosti a kultivovaném stylu připomene vnímavému čtenáři stále častěji opomíjený fakt, že čeština je překrásný jazyk.“ Předseda Pen klubu Jiří Stránský o Tvé poezii řekl, že je „…neukecaná a přitom voňavá“. Rád souhlasím a dodávám, že je také velmi barevná. A to přesto, že barvy většinou nepojmenováváš. Ty je totiž vytváříš z mnoha jiných slov. Jako například v básni Kaluže: „Déšť mi dnes vyprávěl / že myje oblohu pro jarní slunce / Abych však slova která mi pošeptal / nevázal do vět / Vyšly by kaluže.“
Tvůj epitaf na smutečním oznámení končí prosbou: „Mé srdce / vraťte znovu / žíznící zemi“. Já vím, že podstatné z Tebe – tak jako onen krteček na poštovní známce – míří k nebi, v něž jsi po celý život upřímně a s pokorou věřil. Snad nejlépe Tě charakterizuje jiná Tvoje báseň o srdci: „Někteří muži / balí své srdce do vzácných darů / v touze se vykoupit ze své samoty/ Já nosím / své srdce na dlani / jako když lovec podává ruku / aby se vědělo / že nemá žádnou / ukrytou zbraň.“
Probírám se Tvými dopisy a pohlednicemi (některé jsi mi psával z chalupy v šumavské Vrbici), listuji Tvými sbírkami básní a fejetonů. Přemýšlím, co vybrat jako přílohu k dopisu pro Tebe, který ti hodlám poslat prostřednictvím internetového časopisu. Mám totiž dojem, že internet je v současné době nejrychlejší pozemský i nadpozemský pošťák. Až budeš tento dopis číst, nezapomeň ode mne pozdravovat naše společné přátele, kteří nás na cestě k věčnosti předstihli.
Milý Zdeňku, neloučím se s Tebou, protože spolu budeme dál v myšlenkách, ve slovech tištěných i nevyřčených. Jako tomu bylo dosud.
Tvůj Milan Hrabal
Zdeněk Janík(*7. 10. 1923 v Brně – † 3. 4. 2022 v Praze)
Básník, esejista, aforista, překladatel, skaut. Středoškolský profesor a později novinář, který v letech 1969 až 1989 nesměl obě povolání vykonávat. Pracoval jako korektor. Psal pod krycím jménem Tomáš Šobr, což bylo jméno prvního českého starosty města Písku). Pod tímto pseudonymem obdržel v roce 1972 cenu F. M. Klácela za rukopisnou sbírku Bourání lusthausu srdce. Jeho verše byly přeloženy do polštiny, němčiny, angličtiny, sám z těchto jazyků překládal (např. Pavoučí dům od Paula Bowlese nebo spolu se Z. Gabajovou Osvobození zvířat od Petera Singera). Obdržel cenu v soutěži Evropský fejeton a čestné uznání v mezinárodní soutěži Rožnovský týden (2003). Sbírka z politických důvodů nevyšla. Byl členem Obce spisovatelů, Českého centra mezinárodního PEN Klubu, Syndikátu novinářů a Umělecké besedy.
Knižně vydal básnické sbírky Hledání klíčů (2000), Vracím se k tobě chlapeckou lodí (2000), Volání na časy (2003), Nepřišel ještě zaklepat čas (2004), Kaleidoskop (2008), Zásloví a podsloví (2010) a sbírky fejetonů Stalo se (1993) a Hladce a obrace (2005). Pro děti napsal Slovohrátky (1991 a 2000) a spolu s M. Vacíkovou Šumavská světýlka (2009). Po smrti jeho ženy Věry vyšla jí věnovaná sbírka Srdce na dlani (2015). Výbor z jeho prací Zpáteční lístek vyšel v roce 2013. Naposledy publikoval roku 2018 ve Světliku a v Lidových novinách.
mhra
Galerie obálek knih Zdeňka Janíka:
Zdeněk Janík:
