Dobrovolnických aktivit na pomoc bojující Ukrajině a ukrajinským uprchlíkům je velké množství. A to je dobře. Jednou z alternativních forem, jak pomoci, je šíření povědomí o ukrajinské kultuře a při té příležitosti získat pro uprchlíky trochu peněz.
Kulturní středisko Brána Trojzemí ve spolupráci s městem Hrádek nad Nisou uspořádaly 15. března 2022 v hrádecké Schubertově vile Večer pro Ukrajinu. A program byl opravdu pestrý. Už od 17. hodin si mohli zájemci poskládat papírové hvězdy v ukrajinských státních barvách, což byla příležitost pro rodiče s dětmi.
Všichni návštěvníci také mohli ochutnat dvě ukrajinská jídla. „Golubčiky“ jsou podobné české plněné paprice, jen s tím rozdílem, že tady se mleté maso balí do zelného listu. „Kifliki“ by bylo možné přirovnat k svatomartinským rohlíčkům plněným ořechovou náplní.
Vlastní kulturní program začal krátce po 19. hodině. Vokální kvartet Milánosz zpíval s velkým nasazením ukrajinské lidové písně, básník a překladatel Milan Hrabal prokládal zpěv četbou českých překladů ukrajinských básníků. Posluchači měli možnost současně slyšet také ukrajinské originály v podání Inny Křivánkové (roz. Liptuhové) žijící s rodinou v Liberci a původem z ukrajinského městečka Vinnycje.
Zazněly básně Myroslava Lajuka a manželů Teťany a Serhije Dzjubových, se kterými je Hrabal v kontaktu. Proto ukázky z jejich tvorby uvedl citacemi z jejich dopisů, v nichž popisují tragickou situaci v jejich bydlišti, městě Černihivu, obklíčeném ruskými jednotkami.
Starší kratinký Teťanin text, kterým bylo čtení uzavřeno, trefně vyjádřil současnou snahu proruské propagandy: „Dějiny jsou jako hlava profesora Dowella: / všechno vědí, ale mají za to, že lepší je / mlčet.“
Večer pro Ukrajinu byl sice navštíven jen necelými dvěma desítkami lidí, ale jeho symbolický význam byl podstatně větší. Jak vyplynulo z neformální diskuse po skončení oficiální části programu, někteří hrádečtí občané byli tou dobou zaneprázdněni péčí o téměř stovku uprchlíků.
V příloze nabízíme ukázky z tvorby Teťany a Serhije Dzjubových z knihy DÉŠŤ S TVÝMA OČIMA / ДОЩ IЗ ТВОЇМИ ОЧИМА (2017, Nakladatelství Milan Hodek, Hradec Králové a Desna Poligraf) a Myroslava Lajuka (archiv Milana Hrabala):
Ukrajinská poezie na Večeru pro Ukrajinu
Teťana Dzjuba (* 19. 7. 1966, Brusnyca, Černihivská oblast, Ukrajina)
Ukrajinská spisovatelka, literární vědkyně a předkladatelka, doktorka věd společenských komunikací, profesorka Černihivského oblastního ústavu postgraduálního pedagogického vzdělávání. Pracovala v několika časopisech a také jako pedagog na kyjevských a černihivských vysokých školách. Je členem Národního svazu spisovatelů Ukrajiny a Národního svazu novinářů Ukrajiny a také několika zahraničních akademií a sdružení. Je autorkou mnoha básnických a literárněvědných děl. Její poezie byla přeložena do mnoha jazyků. Je nositelkou Ceny Ivana Franka, Ceny Mychajla Kocjubynského a dalších ukrajinských i zahraničních ocenění. Žije a pracuje v Černihivě.
U kláštera bosých karmelitánů
Houževnatě zas a znovu budu opakovat modlitbu,
jako bych už pokolikáté vytáčela potřebné číslo:
„Vyslyš mě, Bože, vyslyš…“
V kostele na břehu řeky
mezi pokořenými šlechtičnami,
se siluetami hořících svíček,
obklopených ze všech stran.
A napnuté žíly se budou táhnout
až k tobě, k řece.
A přetrženy budou hledat úlevu ve vodě,
kde na lodičkách z listů odplouvá podzim,
který za sebou spálil mosty
purpurovými božími soudy.
A ještě nedávno se zde jako šupiny třepotaly
dovádivé modré letní dny,
lovené na udice městských antén.
A na podzim puštěná skořápka kraslice
se chopila vesel vodními liliemi.
A ty ses, můj Bože, nenápadně objevil,
když jsi přišel večer do kostela
na onom břehu řeky.
Z ukrajinštiny přeložili: Petr Kalina a Milan Hrabal
Serhij Dzjuba(* 20. 9. 1964, Pyrjatyn, Poltavská oblast, Ukrajina)
Ukrajinský básník, prozaik, publicista, autor textů pro děti, překladatel, dramatik a kritik. Je prezidentem Mezinárodní literárně-umělecké akademie Ukrajiny. Předsedá Černihivské městské organizaci Národního svazu novinářů Ukrajiny. Je čestným profesorem Luckého ústavu rozvoje člověka Univerzity „Ukrajina“, členem Národního svazu spisovatelů Ukrajiny a zahraničních akademií mj. v Belgii, Bulharsku nebo Makedonii. Obdržel řadu mezinárodních i národních ocenění, mj. cenu Ernesta Hemingwaye a Francesca Petrarky. Serhij Dzjuba vydal více než 70 převážně básnických knížek. Jeho díla jsou přeložena do několika desítek jazyků. Žije a pracuje v Černihivě.
* * *
Náš život je honba za stříbrňáky:
Třicet… plus třicet… na každém kroku…
Kdo jsem já mezi vámi? A kdo jste vy?
Jsme si jen zrnka písku v oku!
Na prodej jsou tu piláti a mesiáši:
Ne pro gorgony, pro mesiáše, pro piláty…
Nepoznal jsem Vás, panno Marie,
Ale budete jistě, panenko, z těch bohatých!
Vím, že to přežiji, budu muset:
Kolik je nás tu vinných – kolik bez viny…
Komu jde o duši? A – co je duše?
Takové zboží nechci krájet na díly!
Z ukrajinštiny přeložili: Petr Kalina a Milan Hrabal
Myroslav Lajuk(* 31. července 1990)
Je rodákem ze západní Ukrajiny, město Smodna. Vystudoval prestižní Kyjevo-Mohyljanskou akademii, kde získal doktorát a v současnosti zde působí jako odborný asistent Katedry literární vědy. Pracuje rovněž jako redaktor několika rozhlasových pořadů věnovaných literatuře. Vydavatelství Cosmopolitan jej zařadilo mezi pět mladých Ukrajinců, „které je v následujících dvaceti letech radno sledovat“. Je autorem dvou románů a tří básnických sbírek. Jeho básně byly dosud přeloženy do jedenácti jazyků.
Začali se vracet a vyprávět
Stále častěji se vracejí a vyprávějí.
Připomínají dědečky a babičky, lidi s životním příběhem,
kteří stejným způsobem mluví o tom, co prožili,
neuvěřitelná fakta a podobenství, chtějí, aby je poslouchali,
kladli doplňující otázky a přitakávali.
Jeden takový s ovázanou hlavou
na nádraží vyprávěl o muzikantovi, který si do války přivezl housle
a, když se nebojovalo – hrál, jindy si vzal zbraň a bojoval.
Jednou ale hodil samopal do kavylu, vytáhl z futrálu housle
a zahrál tak silně, jako by hrál bůh. A nepřátelé začali padat,
jako by je zasáhla kulka…. Převaha však netrvala dlouho,
protože na straně nepřítele taky bojoval houslista, taky hodně dobrý,
doběhl do svého tábora pro nástroj a začal hrát
stejnou melodii – a teď padali naši.
A tak ti dva hráli, až kolem nich nezůstal
nikdo živý. Protože hudba nerozezná dobro od zla.
… No? Chce to snad někdo popřít? Kdo se opováží?
Muž na nádraží taky prohlásil, že touha po válčení
je lidskou přirozeností. Když si totiž člověk usmyslí, zabíjí,
a to i za pomoci hudby.
Chce to někdo popřít?
Z ukrajinštiny přeložili: Petr Kalina a Milan Hrabal
Fotografie:
Roman Sedláček (www.hradek.cz) a Jana Vébrová
