Nakladatelství Mladá fronta vydalo na začátku roku 2022 (konkrétně 17. února) knihu „Sudety ve stínu Mnichova – Rok 1938 ve vzpomínkách a fotografiích„, v níž Jan Lakosil volně navazuje na titul Sudety 1938 z roku 2013.
Předpokládám, že autor netušil, do jakého období se tenhle titul trefí a jakých nečekaných souvislostí se dotkne. Údajná záchrana míru nečinností mocností, „osvobození“, a tak podobně.
Události, které navždy změnily soužití Čechů a Němců, očima samotných aktérů.
Konec 30. let, napětí v pohraničních oblastech vrcholí. Jak toto období prožívali lidé, kteří se dostali do soukolí dějin?
Unikátní publikace známého odborníka na dějiny našeho opevnění a události konce 30. let minulého století vás zavede do neklidného období, které vyvrcholilo odstoupením československých příhraničních oblastí nacistickému Německu na podzim roku 1938. Kniha s více než 200 dosud nezveřejněnými dobovými fotografiemi přibližuje, jak drama roku 1938 vnímali přímí účastníci tehdejšího dění: na české straně starosta, kronikář či obyčejný rolník, na německé straně příslušníci Wehrmacht, dezertující čs. policista, postřelený henleinovec nebo hoteliér, který uprchl do Německa před útokem čs. armády. Jejich autentické prožitky sepsané nedlouho po Mnichovu nabízejí netradiční úhel pohledu a přispívají k pochopení toho, proč se české a německé chápání těchto přelomových událostí dodnes v mnoha ohledech liší.
Novinka navazuje na v předchozí knize osvědčený koncept. Ovšem tentokrát přináší nejen vzpomínky vojáků německé armády, ale nabízí i pohled sudetských Němců – civilistů a také záznamy české. Jedinečnost všech textů spočívá v tom, že jde o dobové zprávy, psané přímo v průběhu událostí nebo jen těsně po nich. Tudíž nezkreslené o následné dějinné znalosti či politické zadání. Část textu bych mohl ponechat z minula – z německých textů čiší jistota nadřazenosti, hrdost na „navrácení vždy německých území do lůna nezničitelné Říše“, pohrdání Čechy od jejich morálky přes kulturu až po „šmejdské“ opevnění.
Přesto jsou vzpomínky popisovány v několika případech velmi zvláštním způsobem – ono se jelo, ono se dělo, ono se střílelo. „My“ jsme sice hrdinové, ale „ono“ se to jaksi děje mimo. Možná už tady bylo alibisticky zaseto zrnko toho, s čím jsem se potkal v různých jiných pramenech. Jen se plnily rozkazy, já a kamarádi jsme vlastně byli ti hodní, to všechno má na svědomí někdo úplně jiný… Nehledě na slepotu k vlastním vyjádřením – českou soldateskou týrané a hladovějící obyvatelstvo vítá osvoboditele svátečně vyšňořené lukulskými hody.
Překvapením jsou texty našinců. Z nich jasně vyplývá, že nešlo o procházku růžovým sadem a nebylo vše idylické – prostý zemědělec asi neskákal nadšením, když prostředkem jeho pole najednou vedl okop s ostnatým drátem a protitankovými zátarasy, zbytek plochy byl rozježděn těžkou technikou, zásoby potravin konzumovali dovezení dělníci a odškodnění bylo předmětem dohadů a odkladů. A na pastviny, kde najednou stála betonová monstra, byla nutná speciální propustka.
Prostě a jednoduše je to velmi poučné čtení, a lze ho dokonce zařadit i do regionální přihrádky – jeden z popisů se týká cesty ženijní roty z Německa přes Rosenthal, Sněžník, Tisou, Jílové, Podmokly, Ústí nad Labem až k Lovosicím.
