Na začátku roku 2022 přišlo mé oblíbené nakladatelství Svět křídel s další novinkou, tentokrát opravdu věnovanou letecké tématice, dokonce „z pera“ autora výběžkového. Jindřich Marek sepsal knihu Synové duhy s podtitulem Záchrana letců RAF v kritických situacích 1940-1945.
Pokud se vám titul knihy zdá podivný, vysvětlení je hned na prvních stránkách. Vychází z citátu:
Duhy vznikají z deště. Potřebují jen úzký paprsek slunce…
Erich Maria Remarque
Bez tohoto úvodu anotace na dostupných webech nedává moc smysl:
Často právě zázračná náhoda jako „úzký paprsek slunce“ rozhodovala o životech mnoha letců britského královského letectva, v jehož řadách proti barbarství německého nacismu bojovali za svobodu své okupované vlasti vedle Britů, Poláků, Norů, Kanaďanů či Australanů a Novozélanďanů i stovky československých letců. Často až neuvěřitelné příběhy o jejich záchraně z hořících letadel, z mořských vln či na útěku před zajetím stojí stále za pozornost i proto, jak se k nim jejich nevděčná vlast vinou komunistického režimu chovala po únoru 1948.
Kniha trochu klame tělem. Podtitul hovoří o letcích RAF, obecně. Ovšem v první části, zaměřené na záchranu pilotů na padácích a z moře, soustřeďuje pozornost především na Čechoslováky. A když si člověk zvykne, v dalším textu se naopak „naši“ vyskytují sporadicky.
Objevnost knihy spočívá v tom, že soustřeďuje, doplňuje a vysvětluje střípky, roztroušené v mnoha zdrojích. Věnuje se totiž snaze Velké Británie postarat se ve všech směrech o záchranu pilotů. Čtenář se dozví o Caterpillar clubu, o využití padáků jak u stíhačů, tak ostatních složek letectva. Opuštěním letadla ani nic nekončilo – ne všechny seskoky mohly proběhnout nad vlastním územím. Proto se čtenář dočká vysvětlení pojmů „Mae West“ a dinghy, dozví se o Goldfish Clubu a mnohdy přetěžkých chvílích těch, co ve vlnách čekali na záchranu. A čeká i překvapení v podobě holubí pošty v okamžiku, kdy selhala radiostanice a nebylo možné udat polohu jiným způsobem.
Mnohé seskoky také proběhly nad nepřátelským územím. Proto je řeč o odbojových organizacích, pomáhajících s ukrýváním, mnohdy za cenu řady dalších životů. Nebo o specializovaných armádních složkách, zajišťujících s těmito organizacemi spolupráci, či dodávky „útěkářských“ potřeb do zajateckých táborů. Mapy na hedvábných šátcích, kompasy v knoflících, aspyrin v plnicím peru, pilky v tkaničkách. Kam se hrabe 007…
A samozřejmě nechybí zmínka o klubu, do kterého se nikdo dostat netoužil – nepřítelem pilotů a osádek bombardérů byl oheň. Mnoho jich skončilo s těžkými popáleninami, i znetvořených. Pro ty, kteří se s touto situací snažili vyrovnat, vznikl Guinea Pig Club.
V textu je u českých letců mnohdy zmíněno, že za jejich válečná utrpení se doma dočkali opravdového „vděku“. Jakýsi souhrn je v závěru knihy, kde je řeč o zablokování pomoci Praze na konci války a následném politizování s přesunem „západních“ vojáků do vlasti, které postupně s nástupem režimu přešlo v zatýkání, inscenované soudy, vězení a nucené práce.
Kniha dozajista objevná a přínosná. Jenže jenže… nemohu souhlasit s oslavnou recenzí na Reflexu, to prostě nejde. Už jsem to zmiňoval minule. Tváří-li se kniha jako dokument, faktografie, neměly by v ní být emoce. Alespoň ne tak, jak to činí autor. Z textu opět přečnívají zcela zbytečné vykřičníky, mnohdy třeba i za každou druhou větou v odstavci. A stejně tak (opět jako v citovaném minule) do takového textu nepatří výkřiky a neadresné osočování „mladých, hloupých, nic nechápajících“ autorů, kteří údajně zkreslují skutečnost. Buď něco rozporuji a zdokladuji, nebo mlčím. Navíc kromě „dramaturga“, který by text vrátil k přepracování, zaspal i korektor. Někde chybí písmena, někde celá slova. Nebo se naopak části vět v textu opakují… Asi bohužel budu příště hodně přemýšlet, jestli vydat 1,30 Kč za stránku takového ražení.
