V loňském roce (křest knihy proběhl 15. prosince 2021) vydalo nakladatelství Voda na mlýn z České Lípy svůj třetí titul – vzpomínkovou knihu Jana Tichého Bonboniéra.
Ano, pokud vám se slovem „bonboniéra“ vyskočí před očima človíček sedící na lavičce a vyprávějící příběhy, pak jste na správné adrese. Hned po otevření knihy na čtenáře vykoukne citace:
„Život je jako bonboniéra – nikdy nevíš,
co si vytáhneš“, říkala máma.
„Všichni občas děláme věci, které
tak úplně nedávají smysl…“
W.F.Groom: Forrest Gummp
Anotace:
Život lze skutečně přirovnat k bonboniéře, jak na lavičce v parku tvrdil klasik ve světlém obleku. Nikdy nevíte, jakou náplň bude mít bonbon, který si zrovna vyberete.
Novoborský spisovatel a publicista Jan Tichý ve své třetí knize oživuje situace a osoby z pomyslné krabice od bonboniéry, když se před ním vysypaly fotografie a dokumenty z osmi dekád jeho života. Výsledkem je neobvyklá autobiografie zobrazující momenty růstu a poznávání, ale také zrání tváří v tvář historickým událostem a fenoménům.
Dětské vzpomínky a rodinnou idylu střídá reflexe nebo snaha o formulaci životní filozofie, povídky a básně doplňují autentické deníky, dopisy a dobové dokumenty. Stejně jako v našich životech střídá autor osudové zlomy s banalitami, smutek s humorem a ironií, okamžiky radosti nebo bezstarostné chvíle s meditací o smyslu toho všeho.
Ani v osmdesáti letech si Jan Tichý nepovoluje luxus rezignace nebo vyhoření a nepřestává se občansky angažovat. Věří v obyčejnou lidskost, snaží se demaskovat každou malost, omezenost a podrazáctví ve společnosti. Není-li člověk nihilistou, měl by usilovat svými prostředky o lepší svět. Zápas nekončí.
Abych si přihřál vlastní polívčičku, je to už nějaký čas, co se na jedné knize ocitlo pár řádek:
Lidská paměť je ošidná. Ohýbá skutečnost, zkresluje fakta, přibarvuje události. Dozajista vyprávění byť pouhých dvou účastníků stejné události se nebude shodovat ve všech detailech, každý na svět nazírá jinýma očima, z jiného úhlu.
Vzpomínky mizí s lidmi. Historky vyprávěné původně někým jiným se všelijak kroutí, nabírají jiný směr, je jim přikládán jiný význam.
Proto je historie skládáním mozaiky, sestavováním střípků poznatků, vzpomínek.
Při pročítání Bonboniéry mi ta slova, která jsem v roce 2009 napsal, mnohokrát naskočila. Schválně z ní vybírám pár citací:
Tak to přece nebylo, řekla máma, když dočetla. Kdybys to napsala ty, bude to jinak, souhlasím. Popis reality by byl nudný, všední dny nebývají zrovna dramatické. … A ještě něco – paměť není videokamera, není objektivní. Pamatujeme si jen střípky, obvykle spojené s radostí, štěstím, nebo naopak strachem, smutkem, bolestí.
Život se na konci scvrkne do několika slov.
Tahle bonboniéra je jen otisk mé ruky. A taky neuměle obkreslené ruce všech, které jsem měl a mám rád. Otisky mých roků. Jedny malé dějiny, spíš historky než historie.
A právě o tom to je. To je smysl téhle knihy, která v tu kratších, tu delších útržcích nechává nahlédnout do dějin, do historie, do všedně nevšedních dnů. Za těmito útržky jsou pak kratičké dobové „tiskové zprávy“, kontrastující a podtrhující to, co bylo právě vyřčeno. „Velké“ dějiny jsou o něčem úplně jiném, než všední život. A přitom právě onen všední život je mnohem, mnohem důležitější.
Každý máme nějaké vzpomínky. Bohužel ne každý jim dokážeme vtisknout takovou podobu, zachytit je takovým způsobem. Aby někoho oslovily, aby zaujaly, ani nutily přemýšlet a také vzpomínat. Budiž chváleno každé zachycené slovo, každý okamžik – málokdy si uvědomuje, kolik toho kolem denně mizí. Považujeme vzpomínky za samozřejmost, paměť všech okolo za běžnou, ale mizí, mizí každý den. Sám bohužel často cítím, na co všechno jsem se nestihl zeptat, co se už nedozvím, co všechno zmizelo v nenávratnu, v zapomnění. Takže díky za každý obraz, střípek, dílek mozaiky.
Zhruba někde za polovinou se kniha „láme“, dosavadní struktura textu mizí a blíž k současnosti nabízí spíše fejetonové texty, místy až deníkové zápisy. Stále však k přemýšlení, ke hloubání. A značnou část závěru knihy zabírá tzv. pomníková aféra… Desítky let a pořád neskutečné emoce. Nesrovnaná minulost, nenávist přetrvávající generace. Poučné čtení…
Tuhle knížku mohu jen a jen doporučit. A nejen proto, že autor je už nějaký pátek novoborák a v textu se otře o výběžek (Lipová, Varnsdorf). I kdyby to bylo z druhého konce republiky, stojí za to.
PS: Snad jediná malá výtka – kniha o něco více než 250 stranách je brožovaná. Důkladně brožovaná. Tak poctivě, že je při čtení nutno ji stále držet v rukou – nelze ji jen tak rozevřít a někam položit, nevydrží – stále se zavírá. Alespoň je jí nutno věnovat o to větší pozornost.
