Dnešní mediální doba je zaměřená na příběhy. Fakta nikoho nezajímají. Musí v tom být slzy, smích, co nejsilnější prožitek, něco, co chytne za srdíčko, zacloumá s emocemi. Jestli je to vlastně tak úplně pravda, to už není podstatné.
Dostali jsme se do zvláštní doby. Politika přestala být to nejdůležitější, alespoň zdánlivě. Svět rozdělilo na dvě skupiny zcela jiné téma. A po pravdě, někdy je člověk šokován víc, než čistě politickými názory – zarputilost a zaslepenost se projevuje u lidí, u nichž by to člověk prostě nečekal.
Dokážete ještě vnímat, jak rychle a v podstatě bezproblémově jsme dospěli do stadia, kdy jasná lež, manipulace, ohýbání reality jsou „pravdou“? Tečka, bezinfekčnost, ukončené očkování, posilovací dávka, 95%? Na sítích jsou snadno dohledatelné projevy našich nejvyšších představitelů, spravedlivě hřímajících proti poplašným zprávám. Nikdy, rozumíte, nikdy nebudeme požadovat povinné očkování. To je lež, že bychom někdy chtěli dělit lidi na skupiny, žádný covidpas se zavádět nebude. Doba, kdy poplašná zpráva je to, co se má vyjevit až zítra. A hoax je fakt, který se potvrdí až za týden.
Kolikrát jsme slyšeli a četli o nutnosti desinfekce, cákání si na ruce jakési chemie, u níž, pokud si přečtete návod, užasnete stejně, jako u staré verze návodu na používání respirátoru? Pak rychle médii proběhla informace o praktických výzkumech, hledajících možnost přenosu kontaktem. Pokud se pamatuji, pošta a prostředky městské hromadné dopravy. Výsledek – nic. Nenašlo se NIC. Ale dogma o tom, že si dál musíme nechat rozežírat ruce a patlat se čímsi, čeho se dotkly desítky cizích osob, to zůstalo.
Zpět k příběhům – jednou za čas se objeví plačtivá zpráva o tom, jak umírají malé (a zdravé) děti, protože… Jak umírají těhotné maminky, protože… Nejsem odborník, ale v diskuzích pod těmito články lze pravidelně narazit na „bagrování“ v datech ÚZISu, která údajně nic takového nepotvrzují. Jasně, kdo dneska ví, kde je pravda. Každý případ se prý počítá. Jenže pokud každý – proč se nepíše o těch, kteří tuhle zákeřnou zabijáckou nemoc prodělali a ani si nevšimli? Nebo omylem přišli při své zvýšené teplotě na to, že je to právě ono? Kolik takových je? Kdo ví, protože o těch se nepíše, ti se do krámu nehodí. Stejně jako o těch, kteří po „ukončení“ nebo „posílení“ najednou zjistí, že jim nic nevoní a nechutná, kteří lehnou s horečkami, kteří se únavou nemohou hnout? O konkrétních lidech, kteří po očkování končí v bezvědomí s krvácením do mozku v nemocnici? O lidech, kteří se ve strachu až po prodělání nemoci nechali očkovat a následně prodělali horší stavy, než když byli v karanténě jako pozitivní? Kde je ta slíbená tečka, slibovaná reklamní kampaní? Argumentace se v čase zkroutila a nyní platí, že je to záchrana před těžkým průběhem. Možná jo, možná ne. Kdo to posoudí a jak? A co se bude říkat příště?
Nelze samozřejmě bagatelizovat a popírat, co se děje. Lidé umírají. I kolem mne zmizela spousta lidí, které už nikdy nepotkám. Otázka je, zda opravdu museli umřít, po mých vlastních zkušenostech. Měl jsem totiž dlouho, předlouho štěstí. Přitom jsem ochoten prohlásit, že jsem se choval rizikově. Nejsem očkovaný. Pokud pomineme období obskurních zákazů (třeba pohyb mimo region), v klidu jsem jezdil hromadnou dopravou. Pokud jsem seděl v daném úseku vlaku sám, věřte tomu, že jsem se nedusil. V létě 2021 už to bylo tak, že v autobusech na obyčejných linkách si nikdo na něco takového ani nehrál. V pohodě, absolutně v pohodě. Když byly akce, kterých se víc rušilo, než uskutečnilo, chodil jsem. Ať za kulturou, kde se v interiérech předstírat muselo, nebo za sportem. A věřte nevěřte, tam si ochranu proti prachu na ksicht nasadil opravdu málokdo… Chodil jsem do bazénu. Zvykl jsem si jednou týdně, abych chůzi prostřídal jiným pohybem. Vířivka a pára jako bonus (fakt si někdo myslí, že v tom prochlórovaném prostředí se můžu nakazit?). Nějak jsem se vnitřně smířil s tím, že vyhnout se nelze, jen oddalovat. Že nutně to jednou přijít musí. Že to je a bude sázka do loterie. Kdy, s jakým průběhem, jakými následky. A začalo mi to být jedno. Nějak to dopadnout musí a já s tím nic nenadělám, i kdyby to mělo dopadnout tím nejhorším způsobem…
Ale zase zpět – pamatujete začátek. Roušky? Kdy se všichni vrhli na šití a distribuci, kdy jsme věřili každému slovu, každému přikázání? Prali třeba i několikrát za den, poslouchali rady, jak na ní nesahat, jak ji dávat do sterilního pytlíku? A teď po pravdě – od doby, co se musí nosit prachová ochrana, kolikrát jste ji měnili? Kolikrát za den si na obličej sáhnete, když vám v krámě sjíždí dolů? Já osobně mám jednu v autě, kvůli nákupům, druhou v batohu, kvůli cestám. A výměnu jsem provedl až poté, kdy se šňůrky potrhaly tolik, že už to nešlo spravit. A co? A nic.
Jenže pak to přišlo. Po mnoha měsících strašení deltou, v nichž bylo i zcela bezproblémové léto, se v rámci vymýšlení zašlo tak daleko, že původně zcela vylučované postupy se staly normou. Došlo na opatření, na které nikdo dříve ani nepomyslel. A tak jsem najednou nikam nesměl. Zůstal jsem jen na trase doma – nákup. Po pár dnech samotky zvýšená teplota. Taková ta klasická, zimní, předvánoční. Nic neobvyklého. Frekvenci antigenního testu jsem zvýšil na dvakrát týdně, a úplně vzorové výsledky. Nic, čisto. Zašel jsem k doktorovi a nemohu si stěžovat. Normální vyšetření, poslech plic. Antibiotika, něco na kašel. Vzápětí horečky u manželky (také neočkované), ale daleko horší. Zcela stejné příznaky jak já po pár dnech i dcera (poctivě očkovaná, „dokončená“). Jenže s nimi se u doktora nikdo nebavil. Jediné, co slyšely, bylo – „Teploty, kašel? Jeďte na PCR.“ Žádanku jsem samozřejmě dostal tím pádem i já, jedna domácnost. Jak jinak – všichni pozitivní.
Začalo to, o čem člověk jen slýchal, četl a nechtělo se mu věřit. Oznámení SMSkou s přístupem k on-line sebenabonzování, následně telefonát hygieny. Všichni testováni současně. SMSka dorazila také všem nastejno. Telefony ovšem v rozestupu 4 dní. Jediné smysluplná informace byla, že máme kontaktovat doktora, nahlásit se a dozvěděli jsme se termín, kdy skončí karanténa. Doktorská rada? Nikam nechoďte, kupte si Paralen, čekejte. Kdyby něco, zavolejte si sanitku… Dobrá rada nad zlato. Proto jsem o něco výš psal, kolik těch úmrtí „muselo“ být, když takovou chorobu nikdo nijak neléčí. Jen se musí čekat. Pak potýkat s následky. Navíc – pokud nikam nesmíte, jak si ten Paralen asi koupíte?
Nějak jsme těch 14 dní přečkali. Ono při stanovení termínu vůbec nikoho nezajímá, od kdy máte jaké příznaky. Rozhoduje se podle dne pozitivity. Takže týden horeček před mým testem nikoho nezajímal. Stejně jako nikoho nezajímalo, jak na tom jsme po vypršení lhůty. Jistě, doby stanovili odborníci. Titíž odborníci, kteří tvrdili, jak tečkovaní budou zcela ochráněni, částečně ochráněni, nějak ochráněni, asi ochráněni. A nebudou tolik infekční, protože méně a kratší dobu. (Tenhle argument opravdu miluji. Asi stejně jako ti, kdo s takovými trávili běžnou pracovní dobu – protože pak je úplně šumák, jestli je někdo infekční hodinu nebo 4 dny, když s ním sedíte v jedné místnosti.) Prostě věřte určenému, i lhůtám. Vím o lidech, kteří při prvních příznacích zůstali dobrovolně doma v izolaci. A když jim po třech týdnech bylo ještě hůř, museli na testy – a ejhle, po těch dnech samoty a bez kontaktu s lidmi byli co? Byli pozitivní…
Takže z moci úřední, děj se co děj, jste prostě po dvou týdnech zase ti správní občané. Bez prověření, bez prohlídky. Já si moc stěžovat nemůžu, od poloviny izolace horečky pryč, jen občasný záchvat kašle. Manželka to má horší, doteď se potýká se ztrátou chuti a čichu. A když se snažila vnutit k doktorovi, nechal jí píchnout cosi na uklidnění a zeptal se, co vlastně potřebuje, aniž by otevřel kartu, aniž by zvedl oči od stolu. U mne kontrola v pohodě, kontrolní rentgen, krev. Na RTG podepisuji papír, že souhlasím s elektronickou komunikací mezi pracovištěm a ošetřujícím lékařem. HA HA. Po týdnu doktor výsledky nemá a musí si o ně zatelefonovat. Slyším, a nedělá mi to dobře. Doktor hned prosí o zaslání snímku na plicní, aby to konzultoval se specialistou a vyžádal si termín. I tenhle hovor slyším – snímek elektronicky dorazil obratem, ale plicař na něm nic nevidí. Ale na vyšetření přijít mám. Za 50(!) dní je první volný termín. A teď babo raď. Mám plíce v čudu, nebo nemám? Je to planý poplach, nebo za ty skoro dva měsíce umřu? Ale pořád vlastně pohoda. Když mi doktor sdělil, že test na rakovinu tlustého střeva mám negativní, prohlásil, že mám být rád – pozitivní čekají na kolonoskopii až 6 měsíců a po celou dobu netuší, jak na tom vlastně jsou.
A jako bonus – chcete-li se případně zařadit do nadlidí, co smějí všechno, je to na vás. Jako neočkovaný totiž nejsem nikde registrován, aby mi chodily výzvy a upozornění a měl jsem svůj tečkoidní registr. Takže pátrání, jak to udělat. Doktor vystaví bumážku jen za slušný peníz. Nakonec se mi podaří v zákrytu za všemi ostatními možnostmi najít, že si přes číslo občanky a SMS mohu stáhnout PDFko s QR kódem. Takže mi zelená prostě svítit nebude, budu jen mávat papírem.
Ostatně – předchozí představitelé ministerstva zdravotnictví (nechce se mi napsat vedení) byli občas kritizováni, že nemají vizi, dlouhodobý horizont. Aplikovala se jen krátkodobá opatření a sledovačky, vše nastaveno tak, aby to jen generovalo další čísla a hrůzu. Teď nastala změna. Hokej je v tom čím dál větší, ale vize pořád žádná. Já bych třeba měl jen jednu jednoduchou otázku. Co bude, až všem zčervená tečka? Dvojukončení to mohou řešit třetím bodancem, i když narůstá počet těch, co po zkušenostech s vlastním tělem a stále předkládanými sliby už nechtějí. Nám onemocnělým vydrží půl roku a za sebe mohu říct, že bodnout se nenechám. A mnohým s třetím údajným 95% potvrzením brzy taky vyprší limit. Co pak, když stále platí ON. Přijde OFF? Zavřeme hospody, divadla, koncertní sály, bazény, sportovní haly? Protože tam legálně nebude nikdo smět? Místo toho se řeší komedie, že prokazatelní přenašeči budou muset do práce, ale zdraví lidé se nesmí stravovat a nemohou sportovat… V době, kdy do médií prosakují informace o tom, že očkování má sporné výsledky, přitom je stále nutná třetí tečka?
Pointa? Poučení? Žádné nejsou. Je to jen příběh, asi trochu jiný, než v masových sdělovacích prostředcích dostávají místo. Nejsem spisovatel, básník, vypravěč, stejně jako nejsem fotograf, jak se mi mnozí pokoušeli a pokoušejí nadávat. Zaznamenávatel, protože nikdo jiný to nedělá. Tudíž si nedělám nárok na pochopení, jen mám prostě občas slovní průjem a přetlak.
