Skupina Toxique funguje na české hudební scéně šest let, za tu dobu vydala tři desky a jestli se úplně nepletu u nás ve výběžku vystoupila jednou, napůl ilegálně s předpremierou programu Outlet People v kině v Krásné Lípě v roce 2010 (fotky tady).Kapelu jste mohli vidět doma i v cizině, zahráli si třeba i na loňské londýnské olympiádě.Letos v srpnu se na pár dní utábořila v doubické Fabrice, aby připravila písně pro další desku a koncertní program.Se zpěvačkou a frontmankou Klárou Vytiskovou a klávesákem Vildou Bérešem jsme si chvíli povídali. Musíme dát nějak dohromady nápady, které jsme nastřádali a pomalu začít pracovat na nové desce, říkají.
A nechybí vám termín? Není tohle nejlepší inspirační zdroj?
Klára: Je, ale nesmí to být takový to: vydáme desku za půl roku a nemít žádný písničky. Řekli jsme si, že budeme dělat postupně a desku vydáme až podzim 2014.
Vilda: Všichni jsme psali do šuplíku a teď máme třeba deset věcí v podobě nějakého dema, které je potřeba zkonfrontovat s kapelou. A dodělat.
Když se takhle sejdeme na jednom místě, oddělíme zrno od plev … vybereme tři – čtyři kousky a pracujeme na nich.
Takže nemáte zkušebnu v Praze?
Klára: My jsme nikdy neměli zkušebnu v Praze. Vždycky jsme dělali systém soustředění, protože v Praze neustále někdo někam pospíchá a vůbec tam není koncentrovaná energie.
Když odjedeme na čtyři dny mimo, je to intenzivnější. Stoprocentně.
Čtyři dny je málo ne? Na deset písniček?
Klára: My děláme vlastně jenom jednu)
A čtyři dny na jednu písničku je docela luxus, ne?
Všechny texty pořád anglicky?
Klára: Ano. Je to vlastně daný žánrem, kterýmu angličtina sluší a v Čechách asi není nikdo kdo by tyhle věci dokázal česky otextovat. Skloubit to tak aby to fungovalo a aby tomu bylo možné věřit.
Soul se česky strašně špatně zpívá. Třeba Slovenština je jinde, to je boží jazyk na zpívání.
Tím, že je měkčí?
Klára: Jo. Ohebnější, měkčí…
Když poslouchám Evu Olmerovou, ta má přeci krásné texty..
Klára: To ano, Georgia je krásná …
Vilda: Otázka je, jestli by ta témata obstála v dnešní době.
Možná by to dneska znělo jako klišé.
Klára:Já jsem vlastně asi po textech moc nešla od malička. Když jsem poslouchala vinyly rodičů, kde byly hodně desky od Motown –Steve Wonder, Jacksons 5 nebo Diana Ross – a tehdy jsem tomu nerozuměla, když mi bylo šest nebo sedm. Ale vždycky mě v té hudbě něco chytlo! Harmonie, melodie…šla jsem po těchto věcech. Nikdy jsem moc neposlouchla písničkáře. Ano,milovala jsem Zuzanu Navarovou, ale texty, které zpívala byly taky pro dítě vlastně nepochopitelné a dospělé, takže tam to sdělení, když mi bylo třeba osm, nebylo. Líbila se mi nálada těch písniček..
Takže teď dáte dohromady jenu písničku a až přijedete příště tak další?
Vilda: Přesně tak.
Tak se těšíme, že přijedete znovu. Nebo zkoušíte, když jste na cestách?
Vilda: Na to není čas. Spíš se snažíme tu aktuální písničku ohrát a zařadit ji do play listu.
Aby si lidi zvykli?
Klára: Asi taky, aby si ji lidi trochu naposlouchali než to vyjde.
Ale myslím že to děláme taky kvůli nám, protože když to hraješ živě, tak spoustu věcí změníš .. někdy omylem)
Doba eLPíček je asi pryč a možná je tu dobře. Když nejsou desky koncipované jako nějaký celek, stejně na deskách byla většinou ohraná jedna dvě a zbytek byla prostě vata. Jak je to dneska vůbec s prodejem desek má to smysl je nahrávat?
Klára: Je to fakt, že celej model prodeje cédéček je pryč, jednotlivé písničky můžeš koupit na internetu (anebo stahnout, že )), ale ten princip skládání a přípravy programu stejně vychází tak, že nakonec musíš udělat deset – patnáct věcí, abys je mohl odprezentovat na koncertě.
Prodeje stagnují na celém světě, vloni když u nás hrál Sting, říkalo se, že musí koncrtovat, protože mu docházejí peníze na nájem. Není teda nakonec dobře, že je to takhle? Přijedou i muzikanti, kteří by žili z astronomických prodejů a nedočkali bychom se jich nikdy…
Vilda: Jo, to je pravda a když se podíváš kdo všechnno tu hraje, jsou to jména, o kterých se nám nikdy ani nesnilo, takže dobře to na jednu stranu určitě je.
Prostě: jediná naděje, že desku zaplatíš a vyděláš je, že ji budeš hrát živě.
Vaše vystoupení byla vždycky hoooodně výtvarný, budete v tomhle trendu pokračovat?
Klára: Podiová prezentace mě baví, asi nikdy neodzpívám koncert v teplákách … i když,kdyby to byly zlatý tepláky tak možná ano),
Ovšem, měla jsem třeba krásný kostýmy, ale tak strašně nepohodlný, že v nich skoro nešlo zpívat. A pro mě je taky důležitý, abych si koncert užila a dala zpěvu sto procent.
Vilda: To je jedna věc. A druhá je, že se publikum trochu moc soustředí na desing a hudba jde pak stranou, logicky. Což nás začalo srát))
Klára: Spolupracovala jsem s výtvarníky kostýmů a hodně říkala, co a jak bych chtěla, ale všechno prostě nevychytáš, dokud nevylezeš na jeviště. A měla jsem jeden, takové strečové body, které se zapíná na stejných místech jako miminkům na tři patentky…a když už jsou dvě rozepnuté, moc klidu nemáš, když si představíš jak ten streč vyletí nahoru.
To by ale mohlo být pro fotografy a novináře zajímavý! Kdybys‘ s tím správně pracovala.
Klára: Ehm. :)
Lze tedy čekat, že jistě nebudeš oblečená běžně, ale pokojíček a složité podiové aranžmá už to nebude…
Klára: Přesně. Vždyť jsem tahala víc krámů než kluci s nástrojema.
Vilda: Hrozný to bylo, stěhovat ten nábytek.
Klára: Ale chápejte, já jsem vyrůstala na Dianě Ross a měla jsem pocit, že ty kostýmy k tomu patří!
