V roce 2013 vydalo nakladatelství Baron knihu Kdo se to na nás dívá!, nesoucí podtitul Co prozrazují a tají sochy města Litoměřice.
Paradoxem je, že jsem tuhle knihu poprvé držel v ruce v místě, vzdáleném od Litoměřic necelých 13 km vzdušnou čarou. Na úroveň nabídek nejrůznějších infocenter jsem si už zanadával, ale občas to zafunguje tak, že nemaje místní nic vlastního k prodeji, nabízí materiály z bližšího i vzdálenějšího okolí. Už na první pohled mi tenhle titul připomněl Sochy Chomutova, letmé prolistování mne v dojmu utvrdilo. Ovšem rozměr 258 x 295 mm není zrovna nejvhodnější pro přepravu v batůžku, se kterým jezdím na cesty. Navíc na začátku cesty, kdy většinou končím se zcela propocenými zády a provlhlým obsahem saku na zádech.
Nicméně nakonec tahle kniha rozhodla o tom, že jedna z dalších cest povede právě do tohoto města, a samozřejmě do místního Íčka. Ano, knihu měly, ba dokonce za cenu výhodnější, než je v nabídce na netu. A do batohu jsem ji dokonce nasoukal. Takže je vhodná doba se na ni podívat.
Něco z anotace:
Kniha čtenáře netradičním způsobem provede po malebném městě plném památek a zajímavostí. Litoměřické exteriérové plastiky a skulptury, pomníky, reliéfy na fasádách, bysty významných osobností, jež se na nás dívají z výšky mnohdy již dlouhou řadu let a my mnohdy ani nevíme, že tu jsou. Velkoformátová kniha plná fotografií, ať již historických, nebo současných z objektivu místního fotografa Pavla Rývy, vyslovuje názory, někdy i ne zcela v souladu s většinovým úzusem. Také si dovoluje předkládat návrhy. Je to práce nejen poznávací, tedy učebnicového charakteru, ale i diskusní, jež by chtěla vyprovokovat o dané téma hlubší zájem.
Jasně, svými rozměry to není kniha, s níž v ruce by bylo možno kráčet exteriéry, hledat a číst. Ale dá se podle ní naplánovat, nebo zpětně dohledávat. Autoři v úvodu vysvětlují zvolený přístup – popisované artefakty jsou uspořádány místně, dle „tří bran“. Jde o možné vstupy do města – od vlakového a autobusového nádraží, po Jezuitských schodech, a do třetice od řeky, od přístaviště osobních lodí. Dvě další „brány“ jsou pak k opuštění města – z Mírového náměstí na západ, poslední je směr na sever. Co zbylo, je uvedeno souhrnně jako periferie. Pár slov o vzniku soch, reprezentativní výzdobě staveb, moderním umění a sochařských sympozií, a následně už samotné cesty jednotlivými branami. Jak řečeno v anotaci, nejde v textech jen o slovníkové heslo, autor textu se pouští také do různých úvah a zamyšlení. Právě takové knihy člověka nutí zvednout oči, rozhlédnout se, popřípadě se někam vrátit, protože zjistí, kolik toho napoprvé přehlédl.
Město dokonce vydalo stejnojmenný propagační leták, nabízející procházku městem po některých z popisovaných památek.
