Ani ne týden po svatbě jsme s milou Dominikou (mou paní, nemůžu se toho vynabažit…) odjeli do Prahy. Na „Líbánky“. Ty uvozovky a velké písmeno jsou tam správně, protože jsme neodjeli na líbánky, ale na premiéru. Ale vlastně jsme tam jeli také na líbánky, protože na jiné líbánky, než na „Líbánky“ jsme stejně nejeli. Jasný? Pointa úvodem: vřele bych doporučil většině českých filmových recenzentů, jejichž krasodušné a zhusta odsudečné kritiky na tohle nové dílo pánů Jarchovského a Hřebejka jsem si předem nastudoval, aby se na ten film šli příležitostně také podívat. A aby se na něj nekoukali „politicky“ (jak to tradičně dělá soudružka Spáčilová, která je celá hin do Klause a nesnáší pravdoláskaře…), nebo „supr-mega-intošsky“ (jako ti další kritici, co viděli už nejmíň dva libovolné severské filmy, takže už viděli všechno a rozumí všemu…). Tyhle „Líbánky“ jsou výborné, drsné, dusné, nepříjemné, nejednoduché, výborně natočené, excelentně zahrané, brilantně režírované. Jestli někdo z kritiků vyčítá scénáři „klišé“, tak žádám, aby mi ti debilové, co tohle píšou, definovali „klišé“. Já jsem podobné postupy v českém filmu neviděl. Takže: jaká klišé? Desetiminutový vysvětlující monolog jedné z hlavních postav není brzdou a zabitím filmu, jak píše (asi senilnějící a závistivá) Spáčilová, nýbrž jednou z nejsilnějších scén v dějinách českého filmu, kterou by si klidně za klobouk vetknul i sám Bergman (ne Petr „Bergamo“, ale Ingmar…). A tak dále. Film nedopovídá pointy, na ty ať si Zemanovi voliči a filmoví kritici dojdou na „Babovřesky“, tam jich je jak na.ráno a každý, i kritik, to pochopí. P.S. Mejdan po premiéře byl v té pražské slavné „Meetfactory“. No, nazdar! Já vydržel deset minut, nedalo se tam dýchat. Kolem půlnoci už nás byla venku přesilovka… (Černý! Větrat!)
