Tak jsem si uvědomil, jak strašně rád jsem, že jsem zažil svět tak, jak jsem ho zažil, jak jsem ho považoval za normální…
Tentokrát nenarážím na akce (sport, kultura a podobná zvěrstva). Tentokrát to myslím z pozice turisty, návštěvníka, putovatele, chodce… Nechci se tu rozplývat nostalgií nad tím, jak v každé prdelkovici byla obsluhovaná zastávka, kde si bylo možno koupit lístek na vlak. Nechci si stýskat na zbořené historické nádražní budovy, nahrazené uniformními betonovými kukaněmi, nebo na ve velkých městech zapšklé, ušmudlané, zanedbané barabizny, v nichž aby se prase vyznalo, kudy kam. Leccos nebylo ideální. O přístupu na spoustu míst si bylo možné nechat jen zdát. O celodenních jízdenkách, natož přeshraničních, nemohlo být ani řeči. Ale…
Mám z dob dávných i relativně nedávných poschovávánu spoustu artefaktů. Stereokotoučky (marno dnes někomu vysvětlovat, o co šlo). Diapozitivy. Soubory pohlednic. A hlavně prospekty, průvodce, infoletáky. Nejen že časem nabývají na hodnotě, ale ony jsou mnohdy dodnes jediným zdrojem informací. Nejsem jak někteří, připravující se před každou cestou několik dní předem pečlivým itinerářem a výpisky. Zhruba vím, kam a proč jdu, a informace chci získat buď na místě, nebo dodatečně. Obojí je ale čím dál komplikovanější. Tvrdí se, že na netu je všechno. Tvrdí. Pravda to není. Pokud chcete jít v jakékoli problematice trochu do hloubky, nějaké zdroje časem najdete. Vzápětí zjistíte, že odkudsi opsané info kdysi kdosi někam vložil a ostatní od té doby jedou CTRL+C a CTRL+V bez kontroly, bez vlastního přínosu. Kvalita údajů na jednom a tomtéž místě (byť mnohdy vysoce odborném) je šíleně rozkolísaná. Zatímco o jednom artefaktu je ke studiu několik stran, o obdobném odjinud jen tři řádky. Zkuste si něco najít třeba o křížku nebo božích mukách, která máte na louce u cesty za humny. Klidně mohou být i čerstvě opravená – a nezjistíte ani, kdo je opravil, natož kdo kdy a proč je postavil. Zkuste si něco najít o soše v parku, před školou, na náměstí. Málokdy se dopátráte, kdo byl sochařem, kdo práci zadal, od kdy a proč tam socha stojí. Možná to kdysi bylo v nějakých místních novinách, které skončily ve sběru.
A to jsou přitom „maličkosti“. Ono se to ale bohužel týká i záležitostí daleko větších. Jak pozdě si člověk uvědomí, že jsme tu měli (a snad dál budeme trochu mít) ohromné štěstí. Nechci a nemohu jmenovat všechny, vyberu jen namátkou. Klára Mágrová a Jiří Stejskal. Nejen Loreta, ale i Filipov, Staré Křečany, křížové cesty. Město Krásná Lípa a edice knih o všem možném a všech možných, co se tohoto města týká. Jan Němec a Petr Karlíček. Konkrétní města i výběžek v globálu. Natalie Belisová. Co nevyšťourala ona, to už nikdo. Jitka Tůmová a krajina pod Studencem… Místnost na knihy mi dávno přetekla do chodby a jsem hrdý na to, že jejich knihy mám. Možná mají takové lidi i jinde, ale já nevím. Pasu po takových skvostech všude, kam se vrtnu, ale čím dál tím marněji. Zajímavé publikace vycházejí v pár stech kousků a dají se vyšťourat v muzeích či zaprášených regálech infocenter. Jak kde…
Narážím na to čím dál víc. Přijedu do místa, kde není nic jiného, než ta jedna jediná konkrétní věc. Kvůli které jsem přijel – jinak nevím, co bych tu hledal. Zase jen namátkou. Minulý rok Loreta v Kosmonosích, aby srovnání bylo úplné. Jediné, co bylo v kase ke koupi místního tištěného, byla historie regionální továrny na traktory. O Loretě NIC. Prostě nic. Osek. Úžasný klášter a fantastický nedaleký hrad Rýzmburk. A v infocentru jen katalog výstavy 800 let kláštera z roku 1996. Jinak NIC. Prostě nic. Přitom cestou na hrad nespočet tabulí plných textů, obrázků, fotografií. Duchcov. Zámek a Casanova. V infocentru letáčky o Bráně Čech, Dopravě Ústeckého kraje a ZOO Děčín. Jinak NIC. Prostě nic. Nevím. Možná tu kdysi cosi měli. Možná ani u nás momentálně ty regionální knihy, o kterých jsem se výše zmiňoval, nemají. Ale prostě je to tak, že když někam dojedu / dojdu, chci si pořídit něco o onom místě. Poznat historii, vědět, co je která socha, kdo tu bydlel a jak tudy kráčely dějiny. Nechci další zvoneček s jiným potiskem. Nechci triko na podporu regionu či nějaké místní organizace. Nechci žádný certifikovaný místní výrobek nebo fair trade produkt. Kvůli tomu do takových míst opravdu nechodím. To už by mi větší radost udělala bageta a chlazený energeťák.
Nevím, kde je zakopaný pes. Nechápu, proč tohle nikdo nechápe. Proč to nejde. Takže jak čím dál častěji píšu k fotkám – víc nevím, víc zjistit neumím. Není kde.
Aktualizace 27. 7. 2021:
Skutečně mi nedělá radost se k některým věcem stále vracet. Jenže ono to jinak nejde. Prošel jsem dalších pár infocenter a mnohem víc míst, kde nic takového nemají. Většina stále vypadá jak u snědeného krámu (čest výjimkám, kde jsem narazil na vzácnosti, co jsem si vzápětí odnášel domů). Někdy to ale nejde – „To máme jen na ukázku, u nás to koupit nemůžete, ale dám vám kontakt…“ Jo, chtěl bych tu publikaci, ale když poštovné vyjde dráž než její cena? Daleko horší je to pak tam, kde žádný infokoutek oficiálně není. Prochodil jsem spousty míst, kde by měla být ke koupi dřevěná turistická známka a bohužel jsem se k ní nedostal, protože otvírací doba, prodejní místo jinde, a tak podobně… Největší zklamání mne ale aktuálně čekalo v Doksanech. Klášter, zámek, kostel… Na dveřích fary ve čtvrtek cedule, že od pondělí do středy nebudou z technických důvodů prohlídky, a zamčeno, zabedněno. Půl areálu ohrazeno drátěným plotem s cedulemi o zákazu fotografování a nemožnosti vstupu. Asi filmaři. A před areálem jen stánek se zmrzlinou, jinak nic. NIC! Jedinečná památka! Výletní cíl! Takže tu není kde koupit cokoli o historii či současnosti místa, basta fidli.
