Rozmohl se nám tady v posledních dnech takový nešvar. Všichni se bijí v prsa a poplácávají se po ramenou, že jsme se začali vracet do normálu…
Inu, nemám tuchy, proč tomu tak je, že lidská paměť je tak krátká a všichni dokázali zapomenout, co bylo normální. Určitě to nebylo to, že se při otevření jakýchkoli dveří bylo nutno prokazovat stranickou knížkou (placeným testem, o jehož realizaci a způsobu vykazování vlastně ještě stále není známa jakákoli podrobnost). A stejně tak si nikdo nepamatuje, že minulý rok před létem jsme se radovali z BEST IN COVID, protože prostě přišlo po jaru léto. Myslím, že si (opatření/neopatření, rozvolnění/nerozvolnění) povíme na podzim, jak velký to zas bude průser.
Nemůžeme pořád nic. Tedy oficiálně, jinak se stačí kamkoli podívat – do ulic, na dětská hřiště, do parků. Vlastně legálně můžeme (po nějaké době) zase cestovat a výletovat. Jenže jenže…
Pokud se člověk smíří s tím, že musí cestovat se zpoceným ksichtem, může využívat hromadnou dopravu. Ono se vlastním autem, obzvláště individuálně, přece jen nedá dojet všude. Jednak kvůli penězům, druhak proto, že se k němu člověk musí vrátit – pokud se mu tedy podaří někde blízko toho, co si vybral, vůbec zaparkovat.
Nějakých pár let jsem se naučil, co a jak. Úžasnou práci v oblasti dopravy odvedl a odvádí Jirka Rak, ať už při bojích za různé spoje a linky, nebo při propagaci využívání jízdného. Bohužel je to občas boj s větrnými mlýny a začínat se musí takřka pořád znovu. Ale mně tyhle informace pomohly víc než dost. V našem kraji síťová jízdenka DÚK nebo přeshraniční Labe-Elbe (která nám ovšem momentálně je a dlouho bude k ničemu). Byť je jejich užívání poslední dobou provázeno pravidelným zdražováním, maskovaným přidávanými „výhodami“. Tak trochu regionální zádrhel je v tom, že sice mohu z VDF dojet až do Perštejna u Klášterce nad Ohří a zpět za pouhých 140 korun, akorát že jedna cesta trvá cca 3 až 4 hodiny. Moc toho pak nachodit a vidět nestihnu. Proto jsem zhusta využíval opačný směr, k sousedům, kde bývaly podmínky lepší a pro mne mnohem zajímavější. Do letošního roku totiž stála jízdenka EuroNisaTiket, fungující i jako přeshraniční, pouhých 160 korun. Dalo se s ní jezdit po celém Libereckém kraji s občas úžasným přesahem. Hlavně jsem těžil z toho, že jsem ráno sedl do Trilexu, koupil a pak už jen jel a sem tam přesedl. Dojel jsem si do Harrachova, do Bakova nad Jizerou, do Malé Skály, do Hrubé Skály, Josefova Dolu, Staré Paky, Lomnice nad Popelkou. Bez problémů tam i zpět za světla a v rozumném čase.
A jsme u toho jenže jenže – letos je to v tom několik trnů. Trilex bohužel ve všední dny jede z VDF 7:48 a 9:26. Pro mne ideální spoj s přestupem v Žitavě v 8:29 jezdí už jen o víkendech. Jízdenka se zhoupla ze 160 korun na 260. Když jsem se pokusil najít libereckou obdobu síťovky DÚK, stálo mne to pár dní dopisování a nakonec až tlačenka na kraj. Protože ona sice IDOL síťovka existuje, ale nekoupíte ji bez OpusCard. Nechci slevu zadarmo – nutno je zařídit si zvlášť placenou elektronickou peněženku. Neexistuje možnost takovou jízdenku koupit v čistě papírové podobě jen tak (prý zatím, ale už dlouho). A hlavně – „ve vlaku Trilex z Varnsdorfu do Liberce tuto jízdenku můžete zakoupit až ve stanici Hrádek nad Nisou, kde je první zastávka spadající do IDOLU“. Takže tímhle směrem mám letos utrum, tohle martýrium fakt podstupovat nechci.
Pokud tedy nechci zůstat sedět doma na prdeli, k čemuž nás stále a pořád nejrůznějšími opatřeními nutí, nezbývá než Nach Aussig. Protože tady ve výběžku to taky moc nejde. Kdo trochu sledujete situaci, asi jen kroutíte hlavou nad narůstajícími uzávěrami, omezováním dopravy a zákazům vstupu do přírody.
