Fotky, fotky, fotky. Nostalgie.
Vždycky jsem měl a dosud mám rád písně Wabiho Daňka. Jen v téhle jediné písni jsem se nedokázal shodnout, popasovat s tím kouskem:
Pak vařil jsem si snídani
a ze sešitu přikládal jsem listy,
skončilo mý hledání,
zejtra do něj vlepím zase čistý
Ne. To nedokážu. Nikdy. Nerozumím tomu. Vždycky jsem staré věci miloval, schraňoval, nevyhazoval. Jedna dlouhá police nad schody je plná fotoalb. Od dávné minulosti do propuknutí digimánie. Ano, je to tak. Jsem totiž pamětník, a věci, které jsem zažil a užíval, ty si mládež kolem ani nedokáže představit. Neandrtálec. Vykopávka.
První film, který jsem zakládal do aparátu, dokonce nebyl ani klasický kinofilm, který i dnes bývá ještě někdy k vidění. Do přístroje Pionýr se zakládal film svitkový, který umožňoval fotit na negativy 6×6 nebo 6×9. Kinofilm byla moderna. Daleko snadnější manipulace, foťák – malá krabička do ruky a celých 36 snímků! Úvahy, kolik balení si vzít na výlet, na dovolenou, jestli riskovat barvu. Od bakeliťáků ze SSSR k zrcadlovce, od zrcadlovky ke kompaktům. To už vlastně bylo něco jak dnešní telefony – nešlo nic nastavovat a fotky byly mnohdy lepší, než z těžkých a vychvalovaných zrcadlovek… A pak půst, u kterého jsem bohužel nezůstal…
Vraťme se k těm fotoalbům. Mladí určitě stejně nevědí, o co jde. Málokdy po nich sáhnu, málokdy zalistuji. A když, mnohdy váhám. Kdo to je? Kde to je? A to jsem se snažil být poctivý a pečlivý – nějaké ty letopočty a místopis jsem zachytil. A teď tu máme tu posranou dobu Covidovou, kdy má člověk času až nad hlavu. Probírám se kouty, do nichž jsem léta nevstoupil. A do ruky mi padly dva kufry. Dva těžké, zaprášené kufry… Jak je to dlouho, co jsem do nich při likvidaci pozůstalosti po rodičích všechno naskládal? Alba, alba, alba. Desítky míst a stovky tváří. Na deskách ohmataný popisek – Itálie, Egypt, Dovolená, Mácháč, Balaton, Rumunsko, Slapy, Jugoslávie, sem tam letopočet. Kdo jsou ti lidé? Co je to za místa? Jen náhodní známí, nebo snad příbuzní, s nimiž jsem už ani nevím kdy ztratil kontakt? Nevím. Už nikdy nezjistím. Není se koho ptát, není kam se obrátit. Je to jen další kamínek do skládačky, díky níž si člověk uvědomí, jak je to všechno o ničem, pro nikoho… Aktuálně mám fotek plná disková pole, pečlivě roztříděny od cca roku 2011, kdy jsem zase vzal foťák do ruky.
Jenže je to všechno nakonec o tom, co mi řekl městský kronikář, když si vyžádal podklady včetně fotek. Něco ve stylu „Víte, to je hezké, že vy víte, kdo na těch obrázcích je. Že třeba Silvestrovské běhy absolvovala Anežka Drahotová. Nebo že basket tu hrály holky, co mají namířeno do nároďáku. Ale pokud to u těch fotek není popsáno, kdo je kdo a proč je významný, je to z historického hlediska k ničemu.“ Což je pravda. Jen si to uvědomit. Tak jako já bezmocně zírám na fotky od svých nejbližších, civí a civěli by cizí lidé na shluky tváří, o nichž nic netuší a nemají šanci o nich cokoli zjistit. Smysl má fotka kostela nebo náměstí, protože ty budou mít vypovídací hodnotu i po letech. A taky ji milion fotografů udělá líp, než já, který fotit nikdy neuměl. A ty ostatní obrázky zvadly v okamžiku zveřejnění po příslušné akci, protože jejich vypovídací hodnota je nula. Nemají smysl ani jako dokument, jen si to člověk musí připustit. Jenže i tak je nedokážu vyhodit, vytřídit, smazat. Žádné z nich. To tlačítko Delete bude muset zmáčknout někdo jiný…
PS: Přidávám takovou malou demonstraci. Možná těch pár, kteří si uvědomí, nač vlastně koukají, bude pobaveno a zasmějí se. Všichni ostatní samozřejmě budou zírat na obrázky, které jim vůbec, ale vůbec nic neříkají. Ba spíš jim budou připadat divné, zbytečné a trapné.
