Ach ano, o téhle knize už jste tady u nás četli. Nicméně některé tituly si zaslouží, abychom se k nim vraceli, dívali se na ně z různých stran a především je četli a ke čtení doporučovali.
Tahle kniha si to zaslouží. Krajina, kterou máme přímo před nosem. Očima, který vidí a vědí. S autorem máme zkušeností už celkem dost, byl tady u nás se svými (nejen) rozhlednovými tituly už párkrát osobně. Takže tak nějak víme, že kvalita zaručena.
Struktura vyprávění je taková, jakou ji známe z mnoha předchozích autorových děl. Vcelku krátké faktografické kapitoly, nabité informacemi odshora dolů. A před každou kratší prolog, odlišený barvou, písmem i stylem. Trocha romantiky, vzpomínek, vzletných slov, na něž pak navazuje ona zmíněná smršť poznatků, vlastních i archivních. Jak jsou pravidelní autorovi fanoušci a čtenáři zvyklí, i tady je vidět obrovská znalost a práce s různými historickými prameny. Původní jména míst, činovníci turistických spolků, dávnověcí horolezci. Pravda, druhá polovina se trochu mění v horolezeckou příručku, ale i to je pro leckoho zajímavý zdroj informací.
Sluší se také podotknout, že základ textů není úplně původní, vznikaly pro měsíčník Hrádecko, dle autora v období 2006 až 2020. Ovšem v dovětku je řečeno, že „Obsah publikace vznikal prakticky od roku 1995, kdy její autoři přišli do tehdy zcela nepopsané krajiny na Nise s cílem jí vzdát hold„. A také varování „Krajina je nicméně taktéž v pohybu a některá místa tak mohou ve skutečnosti vypadat poněkud jinak, než jsou popisována v této knize„. Nicméně – to je na každém, zda vyrazí prozkoumat tuhle krajinu osobně a hned. Já měl cukání v nohou při každé kapitole. Ať proto, že jsem vůbec netušil, že někde něco takového existuje, či proto, že jsem šel kolem a to nejzajímavější bez povšimnutí minul.
Přestáváme věřit jednoduchém věcem. Z našeho každodenního života jsme vytěsnili nejen dobré duchy, ale taky smrtku s kosou stojící za postelí ve světnici, nedělní klid a odpočinek, ale i brambory a mrkev na políčku za domkem … dneska jsme zmateni a znaveni přehršlí barev a kmitajících obrazovek … stačí se podívat do šklebící se smrtky a tam je odpověď na naši dobu a na to, co nás může potkat, když si to včas neuvědomíme.
Předpokládám, že autorský záměr to nebyl, ale pro mne je to vlastně smutné čtení. Nostalgické je slabé slovo, jímá mě nad řádky opravdu smutek. Nad dávnými dobami, které se nevrátí. Nad místy, která nejspíš nikdy nepoznám. I nad místy, kudy jsem prošel.
Nejsem zdejší, a nikdy nebudu. Chybí mi ten základ, vzpomínky na dětské brouzdání krajinou a prolézání podivných a skrytých míst. Svět je sice plný náhod, ale není to úplně ono. Na řadu z popisovaných lokací jsem se dostal, díky nejrůznějším okolnostem a lidem, ale zcela neplánovaně a vlastně pozdě. V bláhové a zcela marné naději, že někdy někde vytvořím Fotografii. Přitom jsem už nikdy nechtěl fotit. A když jsem z nouze zase začal, nikdy jsem nechtěl fotit krajinky. Když mi zbyly jen ony, jedna osůbka mi řekla, že ty obrázky vypadají jak pořízené tím nejubožejším mobilem. Všechno je zmapováno, popsáno, zatříděno, určeno. Zbylo jen být účastníkem. Nedávno jsem tu psal. Jsem Nikdezdejší. Jediné, co zvládám a co mě drží, je fakt, že chodím (neběhám, neumím – nejsem Forest Gump ani Karel V.). Jdu. Jedno kam, proč. Ale jdu. Protože musím. Hodinový stroj, který nejde, je k ničemu. Mrtvý. Na vyhození. Takže jdu. Kdekoli, kamkoli. Protože jsem nikdezdejší.
