Dnes po ránu jsem svedl „odbornou“ debatu o tom, co je vlastně tenhle web zač. Že si mnozí myslí, že blog. Nikdy jím (podle mého) být neměl, šlo o zpravodajství. To mělo být to hlavní, co se kde dít bude, děje, a dělo. Jen se to všechno nějak posralo a nic jiného než ten blog nezbylo…
Snažím se to přijmout. Ne, smířit se s tím nemohu, to ne, ale prostě to tak je a bude. Beru to jako fakt. Už nikdy žádné chlebíčky v ruce na vernisáži. Už nikdy na palubovce ohrožován míčem, už nikdy neuhýbat před kapkami v bazénu, potit se na stadionu. Žádný živý potlesk v hledišti divadla, tiché soustředění v aule. Na rozdíl od optimistů v mém okolí jsem prostě přestal věřit tomu, že se někdy bude konat návrat k normálu, že dál budou kolektivní sporty, divadla, koncerty, hromadná turistika. Nerad se opakuji, ale myslím si to už od jara. Nikdo nevidí cíl, všechno, co se děje, jen posouvá horizont a nic, ale vůbec nic neřeší.
Nastalá pitomá situace tak má postranní efekt, právě onen blog. Vylítly ze mě najednou věci, které jsem nosil v hlavě roky, převaloval slova a myšlenky sem a tam a domníval se, že se nikdy ven nedostanou. Možná by to tak bylo mnohdy lepší.
Snažím se informacím o aktuálním „běžném“ světě co nejvíc vyhýbat, ale nejde to. Na netu nevyskakují jiné titulky, v rádiu mezi těmi několika dokola omílanými písničkami se o ničem jiném nemluví. Jenže. Dávno jsem přestal rozumět tomu, co vlastně a jak platí. Opatření vydávaná na twitteru, zákony měněné opravou tiskových chyb prostřednictvím webu, normy vyhlašované v novinových rozhovorech či na tiskových konferencích. To nemohou chápat ani ti, co tohle vypouští z úst.
Nejsem a nechci být odborník, nehodlám nic studovat, argumentovat a přít se. Ničemu už nerozumím a asi ani rozumět nechci. Nicméně tenhle týden se mi nepřehlédnutelnými staly různé skutečnosti.
Pokud se pamatuji (i když ani za to už neručím), byla nám předkládána myšlenka, že cestou z pekla je plošné testování a trasování. A jako příklad předkládáno třeba Slovensko. Dvě kola. Velký krok. Odhaleno 0,63 procenta z téměř 1,3 milionu otestovaných. A najednou titulky hýří tím, jak se to tam nečekaně rozjelo, a začínají tam přijímat opatření, která u nás platí už měsíce. Situace se epidemicky zhoršila a bude se zhoršovat i v dalších dnech, trend není příznivý. Jak to, když to testování mělo spasit celý svět?
Docela dlouho nám bylo předhazováno Německo. Kde se s vojenskou disciplínou dodržovala opatření i v době, kdy se u nás rozvolňovalo a jásalo. Jak jsou proti nám v pohodě, jak to mají pod kontrolou a jsou nám nedostižným vzorem. A najednou je tu průser jako mraky, všechno se zakazuje, hrozí lockdown, a německá policie lituje, že dráty a závory zmizely a nebyly naopak vybudovány i na bývalé východní hranici a vesele pokutuje cizozemce, kteří se snaží přes jejích území jen projet.
Tudíž ať si o mně myslí kdo chce co chce, nemohu se zbavit dojmu, že je úplně jedno, co jak kdy dodržujeme a činíme. Efekt nula. Opakuji – dochází jen k časovému posunu.
A z trochu jiného soudku (nechápu, že po tom nikdo z médií neskočil jak slepice po flusanci). Ten, kdo si volební kampaň založí na hesle „řídit stát jako firmu“ seřve svého nevolníka, argumentujíc že „stát není firma“? Já už ale fakt ničemu nerozumím.
