K tomu, co bylo, je a čertvíjak bude, se vyjadřuje kde kdo, a já už taky. Ale napadla mě ještě jedna věc.
Chtěl bych se omluvit těm, které ještě neopustil optimismus a posílají tiskové zprávy. O plánovaných akcích, přeložených termínech, přípravě grantů, budoucí sezóně… Pardon, ale všechny tyhle zprávy jednoduše házím do koše.
Z jednoduchého důvodu. Nevěřím (nechci rovnou psát, že je považuji za blábol). Měl jsem to stejně už na jaře, při „první vlně“, kdy všichni horečně vyjednávali, domlouvali a hlásali nové, poprázdninové termíny. K čemu to všechno bylo? U nás jedno divadlo, jedna pohádka, jeden koncert, podzimní atletika škol a pár pokusů rozjet ligu nejrůznějších sportů – a utrum. Jednotkou dočasnosti se opět stal jeden furt. Je tak nějak jedno, co si myslíme, v co doufáme. Bylo tu, není tu. PES nePES, vždyť to stejně vypadá, že se jím neřídí ani ti, co ho vymysleli (a už pro jistotu vymýšlí jiný, vhodnější systém, kterým by šlo všem zatnout tipec i bez nouzového stavu, kdyby náhodou neprošel). Takové ty finty – hospoda může mít otevřené okénko, ale chlastat na veřejnosti se nesmí. Divadla mohou fungovat, ale bez diváků. Smíte dělat testy v autoškole, ale teoretická i praktická výuka je stále zakázaná. K smíchu? K pláči? Já prostě optimista nejsem. Osobně si myslím, že školáky pustily do škol na výuku jen proto, že potřebná čísla poklesla a je naděje, že by tímhle mohla zas poskočit výš, aby se opět dělalo bububu. Takže na nějaké plány prostě nevěřím. I proto jsem inspirován bouráním budovy vlakového nádraží na svém FB napsal, jak předpokládám, že bude demoliční plán postupovat:
