Zeno Kaprál (*19. října 1941 †26. 10. 2020)
Kotníky smáčím v hamerské řece.
Loď bláznů na ní pohupuje.
To kvůli mně tu zakotvila
a vrzavě spustila můstek.
(úvodní verše z poslední básníkovy knížky Tříděný odpad)
Loučení se Zenem Kaprálem jsem se dlouho bránil. Jako kdybych tím mohl něco změnit. Jako kdybych svým mlčením přidával básníkovi dny života a nechtěl ho z jeho milovaného Strmilova pustit. Jenže neúprosná řeč nekrologů a vzpomínek jiných mi dávala najevo, jak je má umanutost bláhová. A pak mi ještě se zpožděním přišlo smuteční oznámení s emotivní kresbou jeho syna Fikty:
Začal jsem si tedy listovat v Zenových knížkách a pátrat ve svém neuspořádaném archivu fotografií. Při této činnosti mě znovu prostupoval pocit klidu, který z básníka Zena vyzařoval. Setkávali jsme se na společných literárních čteních, festivalech, konferencích a nejčastěji na schůzkách Rady Obce spisovatelů. V Opavě, Olomouci, Praze, Luhačovicích, Brně, Hlavnici, Rožnově pod Radhoštěm… Mé neklidné těkání se vždy zastavilo a podřídilo se jeho měkké moravské intonaci zahalené do vůně tabákových obláčků. Jeho hlas jsem bohužel v archivu neměl, ale naštěstí existují nahrávky oficiální, například portrét natočený Českou televizí v roce 2005.
Při poslechu bylo okamžitě všechno jako dřív, jen jsem si uvědomil, jak dlouho jsme se nesetkali. A že to také už nikdy nezopakujeme.
Zeno Kaprál za svůj život prošel nejméně devaterem zaměstnání – pracoval jako vrtač, učitel, vychovatel v polepšovně, zeměměřič, hasič, pojišťovací agent, dramaturg, redaktor a tajemník. Desátou profesí však rozhodně nebyla bída – Zeno byl především básníkem, což byla „profese“ pro něho nejdůležitější, neohraničená pracovní dobou a vlastně téměř ničím. Své básně publikoval v časopisech od roku 1957, v roce 1962 vydal svou knižní prvotinu Ploty. S vydáváním dalších sbírek nespěchal. Jeho druhá sbírka Zachránci ptáků v roce 1968 zmizela neznámo kam a v následujícím období normalizace dokonce publikovat nesměl. Takže další jeho knížka se objevila až v roce 1992 díky Martinu Reinerovi, který pro ni vybral básně z Kaprálových samizdatových sbírek. Úplný seznam jeho vydaných knih je na Wikipedii.
Už jejich názvy jsou vyzývavě nápadité: Suché roráty, Namol střízliv, Pádlo stálosti, Zeleň blankytu, Plané palposty. Nerad bych z nich vybíral svou nejoblíbenější, ale kdyby to už muselo být, zvolil bych asi jeho knížku „pojišťováckých“ textů nazvanou Moje pojišťovna aneb v krajině arpádské. Nedá mi, abych alespoň jeden nenabídl:
S velkou chutí poslouchám minutové hry. Útvar obtížný, ale užitečný. Autor se v něm nemůže „zakecat“, a jak pořád někam spěchám, na minutovou hru najdu čas vždy. Zeno Kaprál tento žánr uměl a tady je pětidílný seriál jeho „minutek“: https://vltava.rozhlas.cz/v-79-letech-zemrel-basnik-zeno-kapral-pripomente-si-ho-jeho-minutovymi-hrami-8348219
Zeno je latinský tvar starověkého jména Zenon znamenající „dar Diův“. Jak k němu přišel, připomíná Martin Stöhr ve svém ohlédnutí za básníkem. A básník Zeno jako kdyby skutečně přicházel z těch časů, kdy poezie byla důležitá nejen pro její autory.
Nejsou temná místa v poezii.
Najít je můžeme v mozku
Tyto verše z básně Prosba se do mě zasekly. A nepouštějí. Je v nich naděje pro věci zdánlivě nepotřebné i varování před přílišným sebevědomím a pýchou. Vytrvalost, s jakou Zeno Kaprál psal svou poezii a současně skromnost a pokora, s níž se stavěl k jejich publikování, je s těmito dvěma jeho verši v plném souladu. Při jejich opisování se mi vybavila zasutá vzpomínka na Zena. Po návratu z Luhačovic jsme se v Brně loučili a já si chtěl ještě povídat. Zeno se omluvil, že spěchá na pohřeb básníka Josefa Suchého, kde má pronést smuteční řeč. Jestli chci, vezme mě s sebou. Smuteční obřad Zeno prosvětlil vyprávěním o radosti v básníkových očích. V závěru řekl, že jarním sluncem a radostí končí dopisy přátelům, nikoli však báseň nebo život. Jenže já takovou radost v Zenových básních vídám, i v těch neveselých. A vídal jsem ji i v jeho očích.
Tu vytrvalost, pokoru a radost se stále doučuji.
Před časem editorka Jitka N. Srbová napsala: „Jednou z mála výhod údělu básníka je, že mu smrt vůbec nehrozí.“ Budu se tedy držet této věty a své víry, že dokud je básník čten, nezemřel. Vracím se velkým obloukem o dvaapadesát let zpátky k jeho první básnické sbírce Ploty, z níž vyjímám báseň o paprsčím štěstí. Protože tím je pro mě Zeno a jeho poezie.
Na (ne)rozloučenou s básníkem přidávám do galerie několik fotografií, na nichž jsem si „přivlastnil“ básníka při setkáních, jež se mi svého času zdála tak samozřejmá.
Milan Hrabal
PS:
Kaprálovu poslední básnickou sbírku Tříděný odpad, kterou Reinerovo nakladatelství Druhé město stihlo vydat ještě za básníkova života, představím už brzy na stránkách výběžku i s ukázkami!
