Jaro plné nadšení. Ochoty. Spolupráce. Očekávání. Společně to zvládneme. To dáme. Bude líp.
No vida. Stačilo pár měsíců a takřka všechno je jinak. Jsme nasraní, podezřívaví, neochotní. Jak rychle to všechno dokázalo vyšumět.
Normálně se některým tématům vyhýbám (a dobře vím proč). Nechávám to na jiných, kteří to umí. Třeba Pavel si rýpnul do „statistik“. Sice s notným sarkasmem, ale přece jen tak nějak optimisticky. To já bohužel. Stojím na opačném pólu hodnotící stupnice.
Možná proto, že aktuální stav mi sebral všechno, kvůli čemu jsem ještě fungoval, možná proto, že mi chybí celou tuhle záležitost (je možné, že už to bude málem rok?) jedna podstatná věc. Vize. Cíl.
Možná jsem si nevšiml, možná přehlédl, možná nevnímám, jsem jen hloupý vlk. Pořád se v médiích jen střílí čísly, trhají se rekordy, opatřují se opatření a sliby se slibují. Ale proč? K čemu to má směřovat, krom toho, že některé ukazatele klesnou a jiné stoupnou? Já vím, ona je ta panika a zmatek všude (alespoň podle toho, co je nám občas předkládáno). Chápu, o co se odpovědní snaží. Sice je to někdy k smíchu, většinou spíš k pláči. Vydržte, snažte se. Choďte do přírody, ale bylo by lepší, kdybyste zůstali doma a nevycházeli. Žijte zdravě, sportujte, ale všechno, kde to šlo, jsme pro jistotu zavřeli. Jezte zeleninu a ovoce, ale postupně omezíme prodejní doby a zavřeme všechny krámy.
Mám prostě pocit, že nikdo neví, co s tím. Protože jsem přesvědčený, že to bude stejné. Náhlá radost, jak jsme (opět) dobří, chvilku uvolnění a bác ho, zas všechno znovu dokola. Protože ten moribundus nezmizí, bude tu napořád. Číhat a čekat.
Čemu věřit? Vakcína už je nebo vakcína bude za 5 let? Očkování nás zachrání nebo nakažení a uzdravení podléhají nákaze znovu, protože imunita se počítá jen v řádu týdnů?
Už na jaře jsem sýčkoval, že překládat termíny divadel, koncertů, slavností, sportovních klání a podobných záležitostí je předčasné, protože moratorium přijde zas. Nejspíš jsem byl považován za škarohlída, možná i za něco horšího. A ejhle. Užili jsme si léto a začátek sezóny, a pak nám zase zatnuli tipec. Postupně se ruší další a další plány, už jsme si ochotni připustit, že letos nebudou Vánoce a Silvestr, jak jsme je znali doteď. Ale dál nechce nikdo vidět?
Občas jsme vtipkovali o tom, že jsme poslední generací, která uměla pracovat. Nikdy jsem si ale nemyslel, že zažiju poslední generaci, která CHODILA do školy. Nevěřím už totiž. Ztratil jsem vyhlídku, že něco bude. Nikdy jsem si nemyslel, že realita překoná dystopie. Že se budu bát toho, že osobní kontakt se stane trestným činem. Že budeme dál umírat, sami, doma, v izolaci.
