V ediční řadě Průvodce nakladatelství Academia se najdou tituly turisticko/zeměpisné, ale také řada knih historických a faktografických. V roce 2019 vydaný veletitul Pod palbou hloubkařů se už o rok později (únor 2020) dočkal dotisku.
Říká vám něco pojem „sweep“, víte, kdo to byli kotláři? Jeden by řekl, že něco tak čistě specifického, zdánlivě zaměřeného na vcelku úzký segment zájemců, je sice prací záslužnou, ale vlastně nevděčnou, protože zdánlivě jen pro pár lidí. Podtitul Útoky amerických a britských stíhacích letounů na pozemní cíle v českých zemích v letech 1944 a 1945 asi napoví víc.Fakt, že se kniha dočkala rychlého dotisku, usvědčuje uvedený názor z omylu. Výši nákladu se sice v dnešních dobách není jak dozvědět, ale zřejmě samo nakladatelství podcenilo zájem. Autor (PhDr. Filip Vojtášek, *1972) na svém blogu uvádí, že kniha vyšla v září 2019 a v prosinci byl celý náklad rozebrán.
Anotace:
V posledních měsících druhé světové války americké a ojediněle také britské stíhací letouny (známé jako hloubkaři – z německého Tiefflieger, tj. doslova hloubkoví letci) útočily v českých zemích na rozličné pozemní cíle – nejčastěji na lokomotivy (odtud pochází lidové označení hloubkařů – kotláři), ale také na letiště, železniční vagony, depa, mosty, vojenské i civilní automobily a nezřídka i na koňské povozy. Smyslem těchto akcí spojeneckého letectva bylo všemi dostupnými prostředky narušit dopravní infrastrukturu v nepřátelském týlu, v té době plně funkční (na rozdíl od samotného Německa), a ztížit přesun vojska, výzbroje a zásob na frontu. V knize je formou místopisného soupisu zaznamenáno 951 útoků hloubkařů v českých zemích, a to především na základě hlášení služeben četnictva a protektorátních drah. V 85 procentech případů se podařilo určit s velkou mírou pravděpodobnosti leteckou jednotku. Informace úřední povahy jsou doplněny výpověďmi aktérů na české, americké i německé straně a zápisy z kronik. Připojený přehled více než 300 případů vychází z operačních svodek amerického letectva na různých stupních (resp. ze souřadnic odkazujících na lokality na území dnešní České republiky), avšak zůstávají nepotvrzeny domácími prameny.
Text doprovází bohatá fotodokumentace, mimo jiné řada dosud nepublikovaných unikátních dobových záznamů ze samotných náletů pořízených pomocí fotokulometu.
Čistě prakticky – jsou knihy, které se nedají (souvisle) číst. A nemyslím to nijak hanlivě! Čtivý a fakty nabitý úvod zabírá necelých 30 stran, pak již následuje smršť míst a událostí, seřazená podle krajů – a to hned nadvakrát. Hlavní část knihy (dvanáct českých a moravských krajů a hlavní město Praha, v jednotlivých krajích pak podle míst útoků) je totiž ověřena z různých zdrojů, ale cca dalších 40 stran je věnováno útokům, které se nepodařilo potvrdit z domácích zdrojů (jsou zaznamenány jen ve spojenecké evidenci). A nezanedbatelnou část tvoří tabulky, rejstříky a poděkování. Číst něco takového na jeden zátah, to je opravdu záležitost pro fajnšmekry. Druhým důvodem je nutnost fyzické kondice při takovém čtení. Takřka 1000 stran něco váží a zabírá dost prostoru, takže držet knihu při čtení je slušný výkon (prý váží 2,5 kg).
Asi to znáte – říká se, že všechno se dá vygooglit. Všechno už někde je. Roztroušeno, rozptýleno. Někdy je to i pravda. Ale jednak to nemusí být úplně pohodlné, druhak ani spolehlivé. Věřte všemu, co se kde píše… A hlavně je dodnes překvapivě spousta informací běžnému netovému vyhledávání skryta, protože ve virtuálnu (zatím) neexistuje. Něco podobného předložil jiný titul edice Průvodce, Krvavý podzim 1938. Je to prostě velmi pohodlné, když je možno sáhnout na jedno jediné místo, po jedné jediné knize, v níž je (snad) všechno.
Autor odvedl neuvěřitelnou práci. Ano, knih o letcích, letadlech i o událostech nad naším územím z doby 2. světové války je na několik knihoven. Ale 25 let bádání se prostě muselo projevit. Někdy jde jen o jednu, dvě věty, někdy o příběh, který by lecjakému autorovi vydal na samostatnou povídku či novelu. Vše konfrontováno s nejrůznějšími archivy, kronikami, záznamy, knihami a čertvíčím ještě. A doplněno údaji o tom, kdo za akcí stál. Jak říká recenze v Reflexu: „Autor se opíral zejména o hlášení četnických služeben a protektorátních drah. V 85 procentech případů dokázal určit se značnou mírou pravděpodobnosti leteckou jednotku. Vycházel z operačních svodek Spojenců a za pomoc při tvorbě svého vpravdě životního díla vyjadřuje poděkování desítkám našich i cizích lidí.“ Autor pracoval s archivními záznamy z Air Force Historical Research Agency (AFHRA) sídlící na základně Maxwell Air Force Base ve Spojených státech a National Archives and Records Administration (NARA) v Marylandu, USA.
Překvapivé je, že mnoho útoků bylo z dnešního pohledu nesmyslných, zbytečných, ale těžko aktuální optikou soudit. Střílení na povozy či uprchlické kolony, na autobusy, na civilní osamocené automobily… K tomu řada civilních obětí. Nejen v přímo ostřelovaných cílech – palba totiž nebývala příliš přesná, a razance zbraní byla taková, že usmrcovala desítky metrů daleko i přes stěny domů.
A taková malá perlička na závěr. Asi všichni jsme viděli Tmavomodrý svět. Včetně scény, o níž se mluvilo jako o jedné z nejdražších a nejnebezpečnějších v dějinách našeho filmu. Pro nás zajímavá i tím, že „scéna náletu na vlak se odehrála na trati Kamenický Šenov – Česká Kamenice a její pořízení vyšlo na 30 000 000 Kč„. Jenže ve filmu se lítá na Spitfirech, zatímco kniha jednoznačně říká „V Evropě se k hloubkovým útokům používaly standardní stíhací letouny, které byly původně určeny k doprovodu těžkých bombardérů: dvoumotorový dvoutrupý P-38 Lightning a jednomotorové P-47 Thunderbolt a p-51 Mustang. V daleko menší míře se těchto akcí u nás účastnily britské dvoumotorové letouny typu de Havilland DH.98 Mosquito.“ V dalším textu je ještě zmínka o P-61 Black Widow. Šlo totiž především o Američany (8., 9. a 15. letecká armáda). Britská RAF měla zcela marginální podíl (podle tabulky na straně 899 jen 18 z 819 útoků). O Spitfirech ani slovo…
Ukázka z knihy k dispozici zde ->
Čtená ukázka:
