Tak jsem, respektive jsme měli s Dominikou svatbu. Nejsme žádná holátka, takže pro jednoho každého z nás to byla svatba druhá. Já se prvně ženil hluboko ve dvacátém století, konkrétně skoro na den přesně před devětatřiceti lety (a pak jsem se řádně rozvedl o mystických sedm let později). Navíc, ten minulý čtvrtek, kdy se tohle odehrálo byl nejvýznamnější mariánský svátek – Nanebevzetí Panny Marie. Navíc, týž den slavili diamantovou svatbu (60 let) rodiče mé milé Dominiky. Slávy bylo v té pražské Písecké bráně až na půdu… Rodiče Dominiky jsou ostýchaví lidé a tak nás poprosili, abychom se pokusili nějak zařídit, že nebude nějaký „zdeúřední“ projev.No, dobrá. Jelikož jeden kratší projev napsal k té věci můj otec a druhý já sám, nějak se mi povedlo přesvědčit paní oddávající, že to zvládneme takříkajíc v rodině. Otec měl takový roztomilý staříčkovský projev o tom, že jeho druhá žena vyprávěla, jak její spolužačka z gymnázia měla jakousi přednášku v níž před převážně chlapeckou třídou neustále opakoval frázi o „ptáku, jež seděl na TŘECH koulích“, a divila se, proč se celá třída chláme smíchy… A otec pak pravil: „No, a to celé tu povídám proto, abych řekl, že mi tu máme svatby DVĚ!“ Dobrá. Já jsem pak asi perlil, protože paní oddávající mi řekla, že něco podobného ještě neslyšela, natož nezažila. I přistoupeno tedy k samotnému aktu. Paní oddávající se mě zeptala: „Pane Martine Schulzi, táži se vás, zda dobrovolně vstupujete se zde přítomnou Dominikou Slonimovou?“ A Dominika chvíli čekala a zeptala se jí: „Do tramvaje?“ A já: „Kam vlastně?“ A to už se publikum chlámalo, jak ta chlapecká třída před lety nad koulema…. Pak to paní šťastně trefila a my se vzali. Pak sláva, pak nazdar, pak výletu…
