“Twl, v kolik zítra můžeš, mám neuvěřitelný novinky!” Tak přesně takto jsem se dozvěděla, že budu jediný fotograf na mém oblíbeném představení Půlnoc v pohraničí autorky Hany Strejčkové v libereckém Kostele Nalezení Sv. Kříže.
Soubor FysioART, který už u nás ve výběžku představil svou Půlnoc v pohraničí několikrát, měl v plánu další “Půlnoc” právě v Liberci dne 22. září 2020. V této době, ale nikdy nevíte, zda budete druhý den hrát…
Díky Bohu, představení mohlo proběhnout, dokonce jsme mohli vidět alternace, které už asi nikdy neuvidíme. A tak ačkoli byla Půlnoc opět jiná, byla skvělá, plná emocí, dostala nás přímo do středu dění a hlavně nás vzala za srdce.
A já jsem tak ráda, že nám připomněla tu temnou dobu nesvobody, nerovnosti, lží a nespravedlnosti, protože mám pocit, že naše země rychle zapomněla. Zapomněla. Zapomněla si vážit svobody, ale i zodpovědnosti a prodala se do rukou podobných, ne-li stejných relativistů pravdy.
Helianthus
Ach ano, autorem té úvodní hlášky jsem já.
Sic jsem tohle představení viděl (a dokumentoval) tolikrát, že už to ani nespočítám, neodolám, pokud se naskytne další šance. A Liberec je podstatně blíž než Rajhrad. Jal jsem se tedy s mírným předstihem sondovat, kdy a kde mám být. Jenže jenže… se to trochu zvrtlo. Místo odpovědi na messengeru telefon: „My bychom něco potřebovali…“ Proběhli alternace alternací (snad netřeba dlouze vysvětlovat, co se momentálně děje). Výpomoc se naskytla i ze zahraničí, přesto zůstalo jedno místo neobsazené. Role, bez níž to (jak jinak) nejde. Neumím říkat ne, obzvláště ne lidem, na kterých mi záleží. Vždyť jsem to viděl už tolikrát, že bych to mohl odříkat z paměti. Ach, jaký to omyl! Ze scénáře jsem si vypsal těch pár vět a začal zjišťovat, že vlastně tápu, kdy a kde v ději mají zaznít.
Celé dopoledne jsem prochodil s papírkem v ruce.
Zdálo se mi, že to není až tak těžké. Sice mi dávno paměť neslouží jak na škole při šprtání básniček, ale vždyť je to jen pár slov.
Přesun do Liberce. Kostel, kostým, zkouška, knedlík v krku a okno. Nahlas! K lidem (jestli nějací přijdou)! Kdyby něco, nic si z toho nedělejte a nezmatkujte, on to třeba někdo odříká za vás. Nápad s tahákem na bibli v ruce fungoval do doby, než jsem si vzal kontaktní čočky – pokud je mám, do cca 1,5 metru nezaostřím. Takže by papír musel být dvakrát větší než kniha, na které bych ho měl. Zkompletovat kostým, sundat prsten, zašněrovat kristusky a nechat se nalíčit. Ze smradu mastixu jsem se málem udusil. Je to dobrý, je to dobrý, na začátku to trvá skoro 20 minut, než se na mne dostane, ty první věty si pamatuji, narážky jsme si opakovali několikrát.
A pak stojím před oltářním stolem, v hlavě duto a marně si říkám – co teď? A co potom? Jak to jen bude dál, co mám dělat?
Najednou je konec a lidi tleskají. Tleskají dlouze. Přežil jsem. A snad to ostatním nezkazil. Ale příště, příště prosím bych raději zůstal znovu ukrytý za hledáčkem fotoaparátu.
Iwo
Fotodokumentace zachycuje jak odpolední zkoušku/přizpůsobení konkrétnímu prostoru / tápání výše zmíněných alternací, tak samotné večerní představení:
