Tento rok to s akcemi, ať už to byly akce společenské či sportovní, nevypadalo moc dobře, protože se stále měnila opatření týkající se doby koronavirové. Někdy se měnila k horšímu a někdy zase k lepšímu. Partičku dvanácti nadšených běžců ze všech koutů našeho výběžku však potěšila zpráva, že se opatření trošku uvolnila a jejich účast v největším slovenském štafetovém závodě Od Tatier k Dunaju zrušena nebude. Věděli však už od začátku, že to nebude lehké a jejich obhájení vítězství, které se jim podařilo vybojovat minulý rok, bylo ve hvězdách. A jak se týmu Why not? dařilo? To vám všechno poví sami!
Karel Valenta (kapitán týmu)
„Ač jsem doufal, že to dobře dopadne, při pohledu do startovní listiny byla skepse na místě. Nemá cenu se hned vzdávat, vždyť sebou vždy vezu partu neuvěřitelných bojovníků, týmových hráčů, kluků, kteří se neskutečně dokážou pro úspěch týmu semknout a rvát se o každou sekundu do posledních sil! A já si to s nimi neskutečně užívám, tohle mě hrozně baví, motivuje, posouvá. Zážitků mám vždy za těch pár hodin tuny, popsat se všechny nedají. Bohatě bych si s nimi vystačil i bez umístění. I tak by to byla krásná vzpomínka, vylézt s týmem na příčku nejvyšší, však všechny ty vzpomínky neuvěřitelně umocní. Na to nikdy nezapomenete!“
(úryvek ze článku, který naleznete na https://karel-valenta.webnode.cz/l/otkd-2020/)
Ondřej Motl
„Tak já se pokusím vysvětlit o co vlastně jde, ale sám jsem si to musel najít na internetu, protože se většinou přihlašuji na takovéhle akce po hlavě a tohle nebyla výjimka. Takže přesněji najdeš na stránkách Beh od Tatier k Dunaju. Je to štafetový závod, několik kategorií podle pohlaví a počtu lidí v týmu. Těch dvanáctičlenných týmů je tam nejvíc, na každého to pak vychází zhruba na tři desetikilometrové úseky. Závod nám trval 23 hodin, takže jsme měli vždycky zhruba 6 hodin na regeneraci. Asi nebudu moc přehánět, když řeknu, že vyhraje ten, kdo si v tom volném čase nejlíp natáhne haxny. Nejnáročnější jsou první úseky, které jsou ještě v kopcích. Je jedno, jestli je to seběh, kde dostanou klouby pěknej záhul a blbě se to rozbíhá, a nebo výběh, kde se zase víc unavíš. Ty poslední úseky jsou zase nudná placka, rovina, co nikde nekončí. Takže trať moc velkej požitek není, je to spíš o tý partě a o tom sledování ostatních týmů.
V každém autě (celkem dvě auta) je 6 lidí. Nejdřív si předávají ti z prvního auta – prvních 6 úseků a pak jedou až na 13. úsek, kde se prochrápou, než druhé auto protočí druhou šestku. A tak je to furt dokola. Vlastně 3x.
Jo a pár slov k mému výkonu, byl jsem úplně nepřipravnej, protože jsem si toho zase na léto naplánoval moc a den před odjezdem jsem byl 10 hodin v práci, dalších 8 hodin si hrál na obkladače a vůbec nespal. Takže jsem na prvních dvou úsecích vlastně potrénoval a až ten poslední se mi běžel docela dobře.“
Filip Švácha
„Běh je z podstaty osamělý sport. A proto v okamžiku nasednutí do dodávky plné plně nadšených přátel, získává váš sport najednou rozměr nezlomného týmového ducha. Umožňuje vám přežít cestu ze Severu Čech až do podhůří Nízkých Tater a zpět. Překecá vás jít pozdě spát a brzo stávat a pak dva dny nespat. Naplňuje vás adrenalinem jen při pomyšlení, že vaši týmoví kolegové jsou již na trati a vy se očekáváním chvějete a čekáte dalších pět hodin na svůj úsek cesty.
Uklidňuje vás, když nervózně vyhlížíte Járu, od kterého přebíráte štafetu. Pomáhá vám necítit únavu a bolest, když běžíte ve tři ráno po opuštěné nekonečné asfaltce s čelovkou mezi vesnicemi. Nedává vám spát, když ležíte na zádech uprostřed fotbalového hřiště a koukáte na svítící noční nebesa a čekáte, až doběhnou kolegové z prvního auta. Pauzy a čekání.
Štafetové běhy jsou hodně o čekání. Vyplňuje se vášnivými rozhovory o běhání a o aktuální situaci na trati. Týmový duch cítíte, když jste unavení. Slunce a teplota neúprosně stoupá a vy jdete na svůj třetí, poslední úsek. Běžíte, i když už to vážně bolí, za tým. Běžíte vstříc Dunaji, za tým. Předáváte natěšemému Mílovy. Ani nevíte, jak se to stalo. Nazí padáte do studených vod Dunaje. Bosí nastupujete do dodávky směr cíl. Trpělivě vyčkáváte na finiš Tomáše. Netrpělivě čekáte na doběh ostatních týmů. Je to tady. Vyhráli jsme. Jsme tým. Proč vlastně ne.“
Petr Cmunt
„Teď už to můžu říct, protože je po všem! Kája to měl dokonale naplánované, takže si troufám říct, že se nic moc pokazit nemohlo, ale nejdramatičtější to bylo asi ve chvíli, kdy jsme přijeli na předávku a Tomáš se ptal kolik má cca času, než přiběhne Milda. Netroufal jsem si říct, ale Jarda mu říkal tak cca 8 až 10 minut. Tak se Tom šel rozklusat. Většinou jsme šli běhat v protisměru, abychom závodníka aspoň viděli, ale Tom běžel na druhou stranu. Slehla se po něm zem, samozřejmě mi to nevěděli a teď slyším Mildu, jak v dálce nadává! V tu chvíli jsme se rozprchli Toma najít. Já rovně, Kája doleva a Jarda napravo. Kája ho nakonec doběhl, Tom to rychle otočil a mazal na předávku. Milda mezi tím nepřestal nadávat. :D Ještě chvíli trvalo, než ho naštvání přešlo, ale to každý chápal. Byli jsme z toho v tu chvíli špatní všichni. Rozhodovala každá minuta a tu minutu jsme teď ztratili! Do poslední chvíle jsme to tajili. Druhému snažícímu se autu jsme to nemohli říct. V cíli jsme pak s velkým očekáváním a netrpěliví čekali, zda právě ta minuta nebude rozhodovat, protože to bylo fakt těsný. Nakonec se tak nestalo a všichni jsme si oddychli!“
Tomáš Polák
„Na tento skvělý závod jsem se těšil strašně dlouho, a do poslední chvíle jsem nevěděl, jak na tom výkonově budu. Ale PVLH24 jsem dal na pohodu a posledních pár tréninků mi ukázalo, že to bude rozhodně lepší, než v loni. Jen jsem nevěděl o kolik, jestli to bude na každém úseku alespoň o tu minutu lepší, jak navrhoval Schandy, aby byla šance na bednu.
Nejhorší pocit a výčitky během závodu jsem měl, když jsem na svém prvním úseku (12. úsek týmu) tým připravil o téměř minutu času, když jsem pozdě dorazil na předávku od Mildy, protože jsem se šel rozběhat a nečekal jsem, že dorazí už tak brzy. Byl jsem na sebe opravdu hodně naštvaný, co když to týmu prohraju právě o tu minutu? Naši největší konkurenti Gorali alias Gorily nám stále šlapali na paty a každá minuta se počítala! Kluci to naštěstí vzali úplně skvěle, až mě to překvapilo: „že prý takové věci se stávají“, prostě skvělý tým, lepší bych nenašel!
Možná i díky tomu průšvihu s předávkou jsem se na svém druhém (24. celkovém) dokázal vybičovat ke svému nejlepšímu výkonu na desítce (necelé, chybělo 300 m) za rovných 4 min/km, o tom jsem si doteď mohl jen nechat zdát, prostě pro tým se třeba roztrháte.“
Jan Vaníček
„Bylo to velmi těžké, nevěřil bych, že to zvládneme, že zvládneme porazit nejtěžší tým, a to Poláky. Jsme skvěle sehraný tým. Hodně jsem se bál o koleno, protože 2 týdny před touto štafetou jsem měl úraz a myslel jsem si, že budu sedět doma a sledovat tým online. Zvládl jsem se uzdravit do štafety a předvedl jsem docela pěkný výkon, i když nejsem zcela spokojený. Můj poslední úsek byl nejhorší, co jsem kdy běžel. Byl jsem nevyspalý, unavený, ale to jsme byli všichni. Jenže jsem měl střevní potíže a nevědělo se, jestli to zvládnu dál. Nakonec to ulehlo a já vyběhl na svoji poslední část. První tři kilometry se mi běželo krásně, ale začalo na mě padat šílené teplo a já začal bojovat s hlavou, protože jsem si myslel, že mi bouchne. Snažil jsem se to doběhnout. Poslední kilometr do cíle jsem si nadával, že jsem hodně pomalý. Přeběhl jsem most a už mě čekala poslední rovinka a já se snažil co nejvíc mohu, ale nešlo to. Vidím, jak Péťa Cmunt nervózně čeká, až mu vrazím čip do ruky a bude moct běžet. Hned po předání jsem spadl do krásné zelené trávy a odpočíval. Kája se mě snažil dát do klidu, jenže já se nemohl ani smát, jak jsem byl vyřízený. Dokázal jsem se zvednout a potácel se k autu. Viděl jsem výrazy kamarádů, kteří nevěděli, co to se mnou je, ale hrozně se mi věnovali a pomohli mi, abych byl zase v pořádku.“
Vojtěch Zahradník
„Noo z prvotních analýz přihlášených týmů jsme šli do závodu smířeni s tím, že tentokrát neobhájíme, jelikož polský tým měl nahlášený opravdu šílený časy na 10 km. A i proto jsme po první výměně aut (6 úseků) na ně ztráceli téměř 15 minut. S dalšíma dvěma favoritama jsme se neustále dělili o bednu. Avšak poslední dva polští běžci neběželi moc to, co napsali, a tak jsme po celkové výměně aut (12 úseků) byli první asi o 3 minuty. Tohle předhánění se opakovalo každou výměnu auta a my do poslední chvíle nevěděli, jak celý závod dopadne. Doběhli jsme v neděli kousek po půl dvanácté dopoledne do cíle a nezbývalo nám nic jiného, než čekat na týmy za námi. Lehce jsme se dobrali k tomu, že pokud Poláci nebudou v cíli do jedné hodiny, tak jsme celkově první a obhájili jsme prvenství z minulého roku. Poslední deset minut do jedné hodiny bylo opravdu nervy drásající. Poláci doběhli 8 minut po jedné a my vyhráli.“
Další v týmu: Mirek Horák, Miloslav Petrášek, Michal Šandera, Jaroslav Hofman, Petr Dušek
No řeknu vám, že je to parta skvělých a hlavně sympatických kluků, kteří jsou pro každou srandu! Jako minulý rok se týmu Why not? dostalo mnoho podpory, jak od sportovních kolegů, tak od kamarádů i rodiny. K vašemu těžce vybojovanému vítězství vám, kluci, gratuluji a zároveň děkuji, že takto reprezentujete náš všech milovaný výběžek! A co příští rok? Dáte to do třetice všeho dobrého? Protože: proč ne?!
