Tak nějak jsem si z toho dělal srandu, když jsem ještě na začátku prázdnin prorokoval, že optimismus organizátorů je nemístný a vymýšlení nových termínů a plánování akcí na novou sezónu je k ničemu.
A je to tu zas. Už nikdy nenasadíme plošná opatření, od září bude fungovat všechno normálně. Lži se staly normou. Pak stačí jedna tiskovka a okamžitě propuká nová vlna rušení a odkládání pracně a pečlivě domluvených termínů. Roušky budou, omezování akcí taky.
Pár lidem jsem to už řekl do očí a týden co týden se to snažím sdělovat v pozvánkách. Nehořím. Nikomu vlastně nevadilo, že se nic neděje a není o čem referovat. Nevyhledávám, neluxuji jako dřív všechny weby a sociální sítě, kde se co šustne. Je to jedno. Koho to zajímá? Proč někam jezdit a trávit tam hodiny, když pak stačí čísi rozmazaná fotka z mobilu? Krom toho si asi mnozí všimli, že se začalo jednat jaksi o monotéma. Poslední a jediný. Tak blbý a neschopný, že nic jiného nezbývá. Nehořím. Takže je mi to vlastně jedno, že zřejmě nebude zas kam jít. Líp je mi kdekoli jinde, než mezi lidma. Sochy mlčí, uprostřed lesa mě (zatím) nikdo kvůli hadru na hubě nebuzeroval, a cestou do skal nepotkávám ty, co si chtějí povídat o tom, jak jsem to posledně myslel. Nehořím. Takže s výjimkou zasílaných tiskových zpráv opět nebude co číst. Hibernace trvá.
