Z rumburské Lorety se původní divadelní hra Půlnoc v pohraničí autorky Hany Strejčkové začala dál úspěšně šířit, zavítala například do pražského kostela Panny Marie Sněžné, do kostelů ve Varnsdorfu i Doubici, na západě Čech do poutního kostela sv. Barbory u obce Všekary a začátkem srpna dokonce do moravského kláštera Rajhrad.
Je pozoruhodné, jak s každým novým místem vznikají citlivé adaptace, aby vyzněl příběh a jeho původ, a aby dokázal rezonovat „tady a teď“.
Ne vždy to ale jde lehce, toto představení bez divadelního zákulisí a technických samozřejmostí je pokaždé ovlivněno jak okamžitou dispozicí herců a tanečníků, tak i náladou obecenstva a celkovým počtem diváků (ideálně ne příliš, ale ani málo), stejně tak atmosférou místa. Nikdo z přítomných není v „divadelně komfortním“ prostoru z konvenčního hlediska.
Působivost představení je tak zcela závislá na mnoha okolnostech. Hra Hany Strejčkové se totiž děje všude kolem diváků, jejichž jedinou svobodou je buď se ohlížet za dějem, nebo mu jen naslouchat, ale ani tehdy si nemůže být pozorovatel jist, že mu nepřistane u nohou sirotek Marie, či jej nezastíní Zmocněnec pro věci církevní Zemánek, nebo ho nevyleká vysídlenec ukrývající se mezi kostelními lavicemi před zákonem a svědomím. Některé postavy sice promlouvají, jiné jen „jsou“, hýbou se, skoro tančí nebo splývají s kostelními zdmi.
Být svědkem představení v monumentálním chrámu Sv. Petra a Pavla bylo velice emotivní. Všechny postavy jako by byly postaveny pod zvětšovací sklo, které násobilo odstíny jejich charakterů. Sebevzhlíživý příslušník STB Zemánek (Filip Novák), rozeklaný potlačovanými komplexy a traumaty z dětství, zde jiskřil na škále zlomyslnosti a bujaře překřikoval svou malost. S až fanatickou energií pojatý symbol morálního úpadku 50. let 20. století výtečně kontrastoval s pokojnou plynulostí pátera Mansueta (Jiří Lössl) a s postavou nazvanou Svědomí místa (Hana Strejčková).
Dva poslední zmínění jsou jedinými, jejichž předobrazy v rumburském kostele sv. Vavřince a loretánském areálu skutečně existovali. S páterem Mansuetem alias Karlem Stonem skončila 267 let dlouhá historie kapucínského kláštera a onou ženou byla jeho hospodyně Arnoštka Kuligerová, jež tiše přihlížela rozkladu duchovního dědictví.
Rajhradské publikum se doslova proměnilo ve svědky události, ať už se tak stalo díky preciznímu načasování akcí, nebo celkovému sladění a náladě, napětí se stupňovalo organicky a střídalo se s rozhlasovými návraty do historie, ztělesněné představitelem rodu Lichtensteinů (Miroslav Řebíček).
Během představení jde risk a strach ruku v ruce, jen na chvíli je vždy rozežene občasná vlna úlevy. Pracuje se tu jak s pomalým sebeodhalováním (žádná z přítomných postav není černobílá), tak s postupným zabíráním prostoru, které vyvrcholí invazivním záborem. Rovinu rumburských rodáků, kterou zastupuje Anton, sudetský Němec (Petr Horák) a sveřepý a životuodolný sirotek Marie (Katka Hudačková), sehráli oba představitelé tak, jako by národnostní polemiky česko-německého pohraničí byly povšechné, srozumitelné i mimo západní hranice a citlivé i po pětasedmdesáti letech.
Tím, že dramatička Strejčková vsadila na konkrétní příběhy lidí, kteří opravdu žili, jsou její postavy „z masa a kostí“, hmatatelné a přesvědčivé. Na Moravě se podařilo s nimi ztotožnit, pochopit jejich tíhu a bolest, jako by byli jedni z nich.
K celku pak neodmyslitelně patří hudební rovina skladatele Michala Müllera, který hraje jak naživo na citeru a ozvučný pařez, tak je autorem zvukových podkladů vytvořených přímo ze zvuků rumburského kláštera.
V chrámu Sv. Petra a Pavla v Benediktinském opatství Rajhrad představení neskutečně rezonovalo, každý detail od režie, hudby, kostýmů a hereckých výkonů byl vynikající. Prožitek mnoha diváků umocňoval fakt, že si v Půlnoci v pohraničí odžili příběhy svých blízkých, jak po představení sdělovali.
PS: Představení se účastnil štáb České televize, která by reportáž měla odvysílat 6. září 2020. Ke shlédnutí zde ->
Fotodokumentace zachycuje jak odpolední zkoušku/přizpůsobení konkrétnímu prostoru, tak samotné večerní představení:
