Tradiční a nyní bezkontaktní univerzita: na první pohled uzavřená, ale novým technologiím velmi otevřená
Hned druhý den v Berlíně jsem se vydala do města vyřídit studentskou kartu, se kterou mohu zároveň jezdit hromadnou dopravou. Hlavní brána Humboldtovy univerzity (dále jen HU) je děsivě zavřena tlustým kovovým řetězem se zámkem a vstup je kvůli koronaviru umožněn jen z vedlejší ulice. Dovnitř mě ale stejně pustí jen na předem sjednaný termín a pohybovat se smím jen v roušce a po příslušných šipkách, které mě dovedou přímo k automatu, s nikým tedy není potřeba se potkat. Vzpomínám na svůj zápis na Univerzitě Karlově, kde jsem musela vystát tříhodinovou (!) frontu na ISIC (obdoba této studentské karty na HU), tento automat v Berlíně je ale o něčem jiném: během vteřiny zaměří QR kód z mého telefonu a poté mě sám vyfotí, dá možnost výběru fotky, kde se tvářím nejméně překvapeně, a během minuty vytiskne kartu. Rychlost a výkonnost tohohle systému mě baví.
Když jsem se pak vrátila do berlínského bytu, zde už všechny technologie v pořádku nebyly. Zničehonic přestal fungovat sporák. Začal pípat jako splašený, za žádnou cenu nešel vypnout. Tak. A jsem nahraná. Stalo se to druhý den, hned to tedy bude vypadat jako že za to můžu já, dva měsíce si nebudu moct vařit. Co tady proboha budu jíst? Najednou se probouzí až panická část mého já a možná i někde v hloubce zakořeněná babiččina starostlivá povaha. Vysokofrekvenční pípání, které lze vypnout pouze vypojením celé kuchyně od elektrického proudu, mě provázelo ještě další tři dny. Sporák není dodnes opravený a je záhadou, co s ním je, tři různí opraváři mají různé názory. Ale třeba se naučím dělat v troubě lasagne.
Velké město, které mě možná nemá rádo
Jedu si zlepšit náladu na hlavní nádraží. Pozdravit kamarádku, která se vrací ze zahraničí do Rumburka, a má v Berlíně hodinu na přestup. Vše stíhám akorát. Dojedu na Potsdamer Platz, prší a vůbec mi to neusnadňuje cestu ke správné autobusové zastávce. Ptám se několika lidí německy, kudy na hlavní nádraží, odpovědi nejsou úplně jasné. Říkám si, že tohle město je buď plné turistů, nebo je tak moc velké, že ani místní nevědí, kterým směrem je nádraží. Když konečně vidím z dálky správný autobus, rovnou mi před očima ujíždí. Protože kamarádce jede vlak už za necelou hodinu, začínám být nervózní, kdy přijede další spoj. Čekám. Zpozoruji pár policistů, jak odklání dopravu. Pak přijíždí další osobní automobily s nápisy POLIZEI. Potom další. V hlavě se mi začínají rozbíhat různé scénáře. Tady se bude něco dít. Stejně jak začínám mít stále silnější dojem, že kamarádce asi maximálně zamávám do vlaku, tak začínají přijíždět větší a větší policejní auta. Blokují právě tu ulici, po které se již velmi rychle potřebuji dopravit na nádraží. Vytváří se policejní konvoj a za ním jde skandující skupina lidí, která demonstruje za klima. Aspoň se nejedná o úplně zbytečnou demonstraci, říkám si, ale v momentě, kdy je člověk závislý na spojích vlaků (ještě ke všemu Českých drah), a jediná možná cesta je zatarasena lidmi a auty, které se navíc ulicí táhnou pomalu jako nějaký unavený had, aby zdůraznili naléhavost jejich stávky a potřebu komunikace s kolemjdoucími, je to v tu chvíli opravdu zážitek hodný okomentování mou oblíbenou větou: „Tohle fakt nevymyslíš.“A tak Německo v tento den vstoupilo do předsednictví Rady Evropské unie a já jsem na poslední chvíli přiběhla na nádraží za kamarádkou, abychom se aspoň na necelou půlhodinu viděly.
