Léto. Katastrofální sucho, navždy a nejvíc. Přívalové deště, potopy, bouřky, náhle. Zima a mlhy, nadlouho. Tropické teploty, týdny. Už žádná plošná opatření, jsme nejlepší, pohoda, klid. Už to zase jede, nasaďte si náhubky, seďte doma, zrušte akce, bojte se a držte huby. Pravda neexistuje.
Nic. Stále dokola a kolem. Po měsících zákazů, rušení, překládání termínů a znovuplánování prázdný kalendář. Informační vakuum. A když náhodou nějaké akce proběhnou, je to jedno. Všimli jste si? Je šumák, jestli jsem tu nebo 150 km daleko. Je jedno, jestli jsem se kdy snažil, nebo na všechno kašlu. Vždyť vlastně stačí jedna mázlá fotka z mobilu. A tenhle týden není nic, o čem bych chtěl utratit písmenko.
