Víš, mami, já jsem se fakt snažil, jenže ono je to těžké, víc než těžké.
1. 5. 2020 – Jezdil jsem, jak jen to šlo. Chtěl jsem být hodný syn a vzorný bratr. Nebylo to jednoduché. Dětem se s přibývajícím věkem nechtělo. Vždyť také poslouchat poznámky „Nejsi teplej, že žádnou nemáš?“ a „Proč mlčíš, ty s náma nemluvíš?“ nebyla žádná radost. Začaly mít jiné zájmy, a tak jezdit přestaly. Pro mne zas nebylo příjemné neustálé připomínání, že se s bráchou nemáme hádat při dělení majetku, až to přijde. Že máme být rozumní a podělit se spravedlivě. Že Petr už svého Pijoana má, tenhle že bude můj, zbytek že se máme domluvit a nehádat. Jezdil jsem k vám kvůli úplně jiným věcem, než abych tohle poslouchal. I proto jsem raději utíkal ven, na celé dny. Chtěl jsem stihnout co nejvíc, i když jste s tátou nadávali. Ale vždyť ono to bylo stejně jedno. Já už ve městě neznal nikoho, o kom jste mluvili, vy jste neznali nikoho z těch, o nichž jsem byl schopen mluvit já. A když byl Petr, nestíhal mluvit nikdo jiný.
Copak to šlo, přiznat se, že „volná noha“ v mém případě znamená průběžný pobyt v evidenci na pracáku? Někomu, kdo vyrostl za časů povinného razítka v občance, paragrafů o příživnictví a letech pracovního procesu? Mluvit o politice bylo smrtelné. Vzpomínat problematické (i ty mnohokrát připomínané chomutovské jeptišky, co vařily studentům elektroprůmyslovky, mi děti neopomněly předhazovat, když přišla řeč na cestu k vám).
A pak to šlo ráz na ráz. Jeden den domluva po telefonu, velké plány a druhý den šok. Následně týdny a měsíce trápení. Po tu dobu jsme na nic nesáhli. Když přišel definitivní konec, bylo to vlastně jednoduché. Prostě jsme se nepotkávali, ale střídali. Kolik jsem toho vyslechl v éře občanské poradny. Znepřátelení příbuzní, rozhádané rodiny, přetahování, soudy. Věci, věci, věci… To, na čem by mi bývalo záleželo, to jsem stejně nenašel, s ostatním se peru dodnes. Bedny, krabice, přepravky. Proč se kvůli tomu dohadovat? Nebylo jak. Jeden týden já, druhý týden Petr. Odvážet, vyhazovat, rozbíjet.
Vyrovnávám se s tím dodnes, ne a ne si zvyknout.
ONO se předpokládá, že budu některé věci dělat, ONO se předpokládá, že někde budu, ONO se předpokládá, že rád a jen tak. Ale proč? Proč bych vůbec měl, když člověk najednou dojde k poznání, že je to úplně jedno? Že vlastně nikoho nezajímá, když se o něčem (ne)informuje. Že se člověk třeba snažil, někdy i hodně, a vyjmenováni jsou za zásluhy zcela jiní. Že někomu stačí jedna jediná fotka z mobilu a je oslavován. Že je sice fajn jezdit, vidět, poznávat, že je toho spousta, co jsem vlastně ještě chtěl stihnout. Jenže proč? Co je vlastně komu do toho, kde jsem byl? Že se mi chce čím dál tím dál, protože mě nebaví courat po stejných místech dokola? Protože sám? Jenže nikdo jiný není. Žádný jiný idiot, který by byl svolný a jen tak putoval, chodil, navštěvoval, vymetal a ventiloval. Všeho do času. Pozvánka na FB je sice hezká, ale není to „Rádi bychom, abyste dorazil, podíval se a pořídil pár obrázků. A vstupné samozřejmě platit nemusíte.“ Už mne omrzelo chodit na ksicht, nečekán, nevítán.
Nevím, kdy a jak se to stalo, kdy se to porouchalo. Prostě se to stalo a je to tak. Část lidí je mi lhostejná, a většina mě prostě sere. Nenávidím společnost, nesnáším davy kolem sebe. Tlachy, kecy, zábava. Už nikoho. Pryč.
Jako že dělám, co se mi chce. Paráda. Až na to, že to vůbec není to, co bych chtěl. Už mě přestalo bavit zapamatovávat si stále nová a nová jména tváří, které kolem jen tak defilují a mizí v nenávratnu, beze smyslu a beze stop.
Nikdy jsem se za fotografa nepovažoval a mám to označení čím dál tím méně rád. O to větší úžas, když podlehnu momentálně zastarávajícím trendům, vstoupím na Instagram a s velkým překvapením objevím, na kolika místech a profilech jsou k vidění obrázky s mou značkou. Místo potěšení následuje zklamání a vztek. Ani jednou, NIKDY jsem se nedočkal výzvy ke spolupráci. Pokud tedy stály za hovno, proč byly užívány? Je to jak syndrom rozbitého okna naruby. Pokud nevznikne první, jak by si někdo řekl o druhou? Proč by si někdo říkal o další, když chybí start? Spadl jsem do šuplíku fotopóvl. Specialista na rozcestníky a podobně zábavné věci, kam mě už před lety pasovala DŠ, když se mi snažila vysvětlit, že pánům Mistrům Fotografům si o takové záběry prostě říct nemůžou. Se mnou žádný problém, já se k ničemu jinému nehodím.
Aktualizace o pár měsíců později (26.10.2020):
Ba dokonce se nehodím ani k tomu. Ono se sice cizí hovory poslouchat nemá, ale co člověk nadělá, když mu ho někdo strčí přímo pod nos. Těžko hádat, jestli jen tak, nebo škodolibě, nebo se zlým úmyslem. Jenže jeden pak nestačí zírat. Žádné „je to neschopný amatér“ nebo „jeho fotky nestojí za nic“ či „vždyť se nemá čím chlubit“. Místo toho jednoduchý odmítavý argument:
Od někoho, koho neznáte ani od vidění, takové hodnocení tvorby, života a vlastní osoby fakt potěší. Reprezentativní vzorek. Takže pěkně prosím, všichni – ne, lépe řečeno všechny, vyližte si laskavě prdel.
Budoucnost je jasně radostná. Nač jsem kdy sáhnul, to se posralo. Nikdy jsem nic neuměl, nikdy jsem nic nedokázal, nikdy nic nemělo smysl. Je mi líto. Fakt jsem se mami snažil. Ale už se neshledáme. Nevěřil jsem, nikdy, a věřit nebudu. Ale kdyby náhodou po přece něco jen bylo, tak prostě tam nahoru nemířím. Vždycky jsem patřil do těch nejspodnějších pater.
Minimálně tři generace cukrovky, z toho dvě na inzulinu. Jeden bypass a jeden kardiostimulátor. Parkinson. A invalidní důchod na maniodepresivní psychózu. Já jen nechodím po doktorech, to je všechno.
Závěr? Pointa? Ponaučení? Ale jděte… Nechte mě být.
Aktualizace 2 po dalších pár měsících (2.3.2021):
Když se člověku z různých stran od různých lidí různou formou od nejjemnější po tu brutální dostává hodnocení, že je vlastně zmrd a neschopný idiot, začne hledat vysvětlení, řešení. Přitom je to tak jednoduché. Jsem zmrd a neschopný idiot. Ten, co fotil všechno, a nikdy fotit neuměl. Ten, co fotil všechny, ale nikdy se od něj nikdo fotil nenechal. Ten, co byl všude, ale nikdy ho nikdo nezval. Jedinou „výhodou“ (především pro ostatní) bylo, že žádný jiný idiot dobrovolně nechodil a nerozdával zadarmo.
Teď je plno času. Myslet, uvažovat, vzpomínat. Co bylo a (ne)bude. NEBUDE. Protože pokud to někdo nepochopil, osobně si myslím, že už nikdy nebude nic tak, jak bylo. Takže utrum. Šlus. Konec. I pokud se něco nějak „vrátí“, pak je to stejně jedno. Alespoň mně už určitě.
Aktualizace 3 po roce (17. 3. 2022, 21. 3. 2022):
MD pod jeden můj FB post napsal „ma rad vybezek i ty lidi tady (asi)“. Nemůže být větší omyl. Už je to hodně dlouhý čas, kdy jsem prošel pozvolnou změnou od „nemusím být v kolektivu“ přes „vadí mi společnost“ k „nenávidím lidi“. Těch příčin je tak nějak víc, něco už je v předchozích řádcích. Zklamání, zklamání, a zase zklamání. Nechal jsem se vytáhnout z ulity a byla to krutá chyba.
To je tak, když člověk stojí v obchodě a najednou za sebou uslyší „Jééé, to jsem ráda, že vás vidím. My potřebujeme něco nafotit, já už oslovila všechny fotografy, co znám, a nikdo nemá čas. Už mě nikdo nenapadal. Co vy?“
To je tak, když člověk nechtě slyší cizí rozhovory (viz výše). S někým dlouhý čas „spolupracujete“. Cvakáte, cvakáte, občas vyslechnete nějakou jakože chválu. A pak za zády uslyšíte, jak se dotyční domlouvají s někým jiným, kolik chce peněz, aby měli taky jednou pořádné fotky.
To je tak, když vás osloví mamka jedné z holek, jestli byste nenašel v archivech její fotky. Že jsou hezké, milá vzpomínka, že jí dává dohromady album. A po dlouhých hodinách hledání a posílání na oplátku pošle fotku, že aby měly něco pořádného, oslovily Fotografa a nechaly se spolu nafotit.
To je tak, když se konečně s někým domluvíte, že by fotky chtěl, a že se nechá. A skončí to tak, že se zruší termín den předem, a pak už ani ťuk.
To je tak, když jste u vzniku celostátní akce, pořizujete z ní obrazovou dokumentaci po celou dobu její historie a organizátoři si ji rok co rok nechávají posílat. A pak náhodou zjistíte, že o ní vyšla obsáhlá publikace, plná fotografií. Cizích. A i člověk, co není fotograf, pozná, že tak nějak nejsou úplně top – tu chybí nohy, onde hlava, sem tam něco není zaostřeno…
To je tak, když na nějakou akci chodíte roky, třeba si na vás organizátoři i vzpomenou odesláním pozvánky na FB. I vás třeba osobně přivítají, poklábosí. Ovšem na ofiko pozvánkách je řeč o jiných skvělých Fotografech (někdy se i člověk omylem dozví, že si nechávají platit), a následně, když zveřejníte fotky nejpozději druhý den, ani pes neštěkne. Na odkazy na galerie se čeká třeba i týden na někoho jiného.
To je tak, když dorazíte na nějakou tradiční akci a někdo se tam plácne do čela a postoosmdesátédeváté prohlásí „jééé, my na vás zase zapomněli…“ To mu ovšem nezabrání si říct o poslání fotek, jak jinak než zadarmo. A skončí to tím, že ten dotyčný vám ještě vynadá, že jste nevybrali jen a pouze jeho třídu, protože nemá čas se v tom hrabat a nechat si jen ty fotky, co ho zajímají.
To je tak, když vám z vedení společnosti, která spravuje pro region objemy peněz v řádu desítek milionů, napíší žádost o vhodnou fotku na jejich plakát. Samozřejmě hned a samozřejmě zadarmo.
Proto nenávidím lidi. Proto jsem začal považovat všechno za zcela zbytečné. Proto nejsem fotograf.
Proč bych se měl snažit? Strávím-li na nějaké akci jakýkoli čas, od hodiny po někdy půl dne i víc, následně přeberu obrázky a přihodím pár písmen, bývalo pravidelně jedinou reakcí, že jsem debil, který ničemu nerozumí, že jsem podplacený a není jasné, v čí prospěch to sloužím. Snažit se tlačit jakýkoli příspěvek přes FB přineslo tak jeden like, zcela výjimečně sdílení. Ovšem pokud si někdo stáhl fotky z webu a prsknul je k sobě, na FB nebo IG, na rozdíl od originál zdroje skákalo lajkování během hodiny na stonásobek a více. Bez efektu pro nás, pro mě. Takže kdo není slepý, zřejmě postřehl, že přes ksichtoknihu už nezveřejňuji nic. A že texty nepíšu.
Aktualizace 4 po roce (13. 4. 2022):
To je tak, když jste na akci super školy, která si vychovává vlastní grafiky a fotografy ve specializovaném oboru, z nichž někteří na té akci jsou. A po týdnu za vámi přijde představitel školy, jestli byste neposlal nějaké fotky (zadarmo, samozřejmě), protože ty jejich se vlastně nějak nepovedly…
To je tak, když o nějaké akci napíšete něco, co nevyzní úplně pochvalně a pochlebovačně (jak to mnozí jiní umí víc než skvěle). Pomluvy za zády, rozhořčené reakce, dokonce předvolávání na kobereček. A pak za rok, za dva se ta akce potichu ohne. Opraví se kupodivu tak, jak jsem napsali, že by to mělo být.
To je tak, když vás někdo osloví, zda byste nepomohli a nevytrhli trn z paty. Že problém, že externisté, že peníze, peníze, peníze. Protože známí, nedokážete říct ne a podáte prst. A po čase jste předvoláni na setkání, kde je vám vytýkáno, že dozorčí orgány nevědí, zač se vlastně vydává tolik (cca desetina původní částky), že to nejde vysvětlit a musíte se uskromnit.
To je tak, když se neudržíte a na FB zveřejníte docela sprostý příspěvek na adresu organizátorů a pořadatelů v souvislosti s publicitou jejich akcí. A následně (čistě náhodou) dostanete oficiálně neoficiální cestou seznam, z něhož o 90 % akcí už dávno víte. A ty akce, o které šlo, ty na seznamu nejsou, ty dělá jiný odbor, a ten vám nic nepošle.
Aktualizace 6. 6. 2022:
Třeba se budu opakovat, i když to moudré není. Jenže se to válí, převaluje, občas vzkypí. Celé je to vlastně o maličkostech, co jako násobné nic umořilo osla, možná i vola (tedy mě). Prostě potěší i taková prkotina, jako je stolní kalendář. Ponožky. Nebo třeba oběd. Na druhou stranu jinde a jindy každý dostane byť i pitomou klíčenku nebo triko. Jen já zůstanu průsvitný, nepřítomný, vynechaný (Jo, maximálně tak připomenout ty fotky, poslat. Zadarmo). Potěší, když se někdo ozve dodatečně (účastník, ne organizátor), jestli by třeba náhodou… V takovém případě jsem čas i ochoten věnovat. Horší jsou ty následky. To třeba někdo pak ani nepoděkuje, takže nevím, zda jsem se namáhal zbytečně a fotky ani nedorazily. Nebo je odezva nadšená, včetně doporučení dalším a třeba i s těšením do budoucna. A na další akci se ke mně nikdo nehlásí, natož aby pozdravil. Copak se já mám vnucovat? Dotazovat? Nabízet? Když pak stejně i byť těch jen pár někde zveřejněných fotek najdu zas na IG (aniž se kdo ozve)? Je to tu zas… Klidně bych fotil. Ale proč, není-li zájem? Ať už osobní, nebo mediální. Celý víkend nejsem doma, a na FB lítají jména „skvělých, úžasných, výtečných“ fotografů. Jiných. Já tam vlastně ani nebyl. Nikdy. Ani ty roky, kdy tihle ještě o těch akcích ani nevěděli. Tudíž vyvozuji jediný závěr – fakt jsem sráč, co není potřeba. Takže na to začínám srát. Čím dál víc.
Aktualizace 23. 6. 2022:
Další úkaz. Já vím, nejsem typický. Nejsem v průniku všech sociálních bublin (naopak se z nich čím dál více vyčleňuji), nejsem u mnohého cílovou skupinou a mnohde už ani tolerovaným, natož vítaným přítomným. Přesto se nemohu ubránit zvláštnímu pocitu. Po COVIDové pauze se rozjelo šílenství ve snaze dohnat zmeškaný čas. Přetlak akcí, kolize termínů, pokusy obnovit přerušené či zahájit zcela nové. Pozvánky, události, letáky. A pak – prd. Zpětně jako kdyby toho spousta neexistovala. Jako kdyby se snad ani nekonalo, jako kdyby tam nikdo nebyl. Ano, je pár akcí (viz výše), kde jsou Fotografové (velké F není chyba) chváleni a je odkazováno na jejich rajče či Zoneramu. Ale zdá se mi, že větší díl je takových, o nichž následně nikde ani čárka, z nichž se mi oficiálními ani neoficiálními kanály neukázala ani fotka. Nevím. Buď mé vyčlenění bylo dokonalé (ovšem proč jsem pak viděl ty pozvánky?), nebo už není žádný idiot dokumentarista.
Aktualizace 28. 7. 2022:
Pokrok nemůžeš zastavit, a výsledky dlouhého úsilí se dostaví samy od sebe. A taky každý, nejen dobrý, skutek musí být potrestán. Kdysi dávno se ke mně hlásily, znaly mě jménem, přidávaly se na FB, prosily, ať pošlu. Některé z nich dokonce použily můj výtvor jako profilovku. Narážel jsem i na to, že se obrázky potulovaly leckde a nečekaně. Postupně to utichalo. Na FB už nikdo není. Postupně některé nepozdraví, některé se tváří, že mě nevidí. Dokonce došlo i na blokace profilu. Nikdo se už neozve. Každá se telefonem vyfotí „líp“. U mě už nikdo neškemrá, natož aby se nabídla. Naopak to došlo tak daleko, že když na zkoušku obrázek nabídnu, vrátí se maximálně rozpačitý či vychechtaný smajlík, následovaný mlčením. Některé se dokonce ani nezeptají na jméno. Takže GOODBYE!
Aktualizace 22. 8. 2022:
Och ano. Zvednu foťák, vypoulené oči, udivené výrazy, odvracení tváří, neochota. A po pár dnech ta fotka putuje IG od jednoho profilu k druhému bez udání zdroje s milionem srdíček. Jsem kokot? Jsem.
