Jsem moc ráda že s vámi dnes můžu sdílet rozhovor s fotbalistou, který působí v týmu AZ Alkmaar (nizozemský fotbalový klub pozn. red.) Richardem Sedláčkem. Skromným a moc hodným klukem, který jako tříletý prcek začínal u nás v na hřišti v Rumburku.
Vím že jsi začal hrát fotbal ve třech letech, nebylo to moc brzy?
Přesně jak říkáš, začal jsem už takhle brzo, ale míč u nohy jsem měl už daleko dříve. A nemyslím si, že to bylo moc brzy. Jsem z fotbalové rodiny, takže už od malička jsem měl jako nejoblíbenější hračku na hraní fotbalový míč. A díky tomu jsem si k fotbalu vybudoval hodně pevný a silný vztah, který se postupně ještě zvětšoval.
Jaké věci bereš ve svém životě jako zlomové, myslím ty které tě dostaly až tam, kde jsi teď?
Těch zlomových okamžiků bylo víc. Jeden z nich byl přísný přístup rodiny, když jsem byl mladší. Už jen to, že od útlého věku jsem všude běhal s míčem, ať už před barákem, na ulici, nebo na hřišti. Jak už jsem říkal v první otázce, ten vztah a láska k fotbalu znamená hodně.
Jeden z těch největších byl ale přestup do Sparty, kde se mi splnil můj první velký sen, tedy nejen můj, ale mé celé rodiny. To byl opravdu neskutečný moment. Musím ale také poděkovat všem klubům, kde jsem působil, ať je to Děčín, Teplice a samozřejmě Rumburk, kde to všechno začalo! Ale ve Spartě jsem si poprvé uvědomil, že se ta dřina vyplácí a začal jsem si dávat ještě větší cíle.
No a poslední zlomový moment je určitě přestup do AZ Alkmaar, kde jsem zrovna prodloužil smlouvu. První sezóna v AZ nebyla vůbec podle mých představ. Bylo to těžší než jsem si to dokázal představit. Poprvé v životě jsem sedával na lavičce a nehrál. Byla to 100% nejtěžší mentální zkouška a část mé fotbalové kariéry. Na druhou stranu, když se na to teď dívám zpětně, jsem za to rád. Neskutečně mě to zocelilo a posilnilo jako člověka. Také jsem začal daleko víc věřit v sebe a poznal jsem co je to opravdová dřina. Nevzdal jsem se a opravdu se to vyplatilo. Makal jsem na sobě a v další sezóně se mi to vrátilo a začal jsem dostávat prostor na hřišti, dával góly a vybudoval si místo v základu. Je to celé o sebedůvěře, těžké dřině a nevzdávání se!!!
Na který zápas, a nebo zápasy nejvíce vzpomínáš?
Tak stoprocentně si vážím zápasů, které jsem odehrál za národní tým. Myslím, že není větší čest než reprezentovat svou zem na hřišti, a je to jeden z nejkrásnějších okamžiků, které fotbalista může zažít. Nejraději asi vzpomínám na zápas kvalifikace na EURO v U17 proti Švýcarsku, kde jsem dával gól. A taky na zápas kvalifikace U19 na EURO proti Lichtenštejnsku, kde jsem vstřelil můj první a zatím jediný hattrick za reprezentaci.
Za spartu bych vyzdvihnul všechny derby proti Slávii. Tyhle zápasy se vždycky liší od těch ostatních, ta rivalita, motivace a sledovanost dělá ty zápasy opravdu speciální. No a určitě bych neměl zapomenout na zápasy juniorské Ligy Mistrů (Youth League), speciálně dvojzápas s Redbull Salzburg.
Kdy si se byl naposledy v Rumburku podívat na nějaký zápas?
Tak to je dobrá otázka, už je to opravdu dlouho, kdy jsem se naposledy vůbec dostal do Rumburku. Bude už nějakých 11 let, co jsem koukal na zápas. Každopádně bych se teď v létě během dovolené chtěl do Rumburku podívat a vše zase obhlédnout a připomenout si krásný starý časy! Takže věřím, že mi to vyjde.
Jaké to bylo se přestěhovat do Holandska a jak se ti tam líbí?
Byla to opravdu obrovská změna, stalo se to hrozně rychle. Letěl jsem na zdravotní prohlídku, která proběhla bez problému, no a druhý den už jsem podepsal smlouvu a další den jsem se už zapojil do tréninku. Neměl jsem vlastně ani chvíli přemýšlet, že se to opravdu děje. Až po pár dnech kdy už jsem se nastěhoval do rodiny u které jsem první rok bydlel, jsem ležel na posteli a v hlavě jsem si poprvé řekl: No a jsem tady, ono se to opravdu stalo – to po čem jsem vždycky toužil, ta chvíle opravdu přišla, teď je to jen a jen na mě.
Hned v prvním zápase jsem dal gól, vše šlo super. Ale po pár týdnech mi začalo docházet, že to nebude vůbec jednoduché, přestal jsem hrát, vysedával na lavičce a šanci jsem dostal jen málokdy. Nejnáročnější rok, který mě opravdu zocelil a pomohl mi uvědomit si, co je opravdu slovo dřina a neskutečně jsem se posunul. A jak už jsem říkal, teď jsem nesmírně šťastný, že jsem to překonal, uvědomil si spoustu věcí, změnil životní styl změnil se po fotbalové stránce, a teď mám daleko vyšší ambice, vybudoval jsem si v AZ pozici, za kterou jsem opravdu rád a motivuje mě to pořád víc a víc!
Nizozemsko jako zemi jsem si opravdu oblíbil, život tady je super! Naučil, jsem se už i řeč, takže vše je jednodušší i po téhle stránce. Nemám si na co stěžovat. No a fotbal je tu taky na skvělé úrovni. Popravdě mě to překvapilo, to na jaké úrovni je tady například 2.liga, kterou s naší U23 hrajeme. Na zápasy chodí dost fanoušků, na tribuně sedí od 5 do 12 tisíc diváků, na nekterých stadionech i 15 tisíc. Fotbal je tu hodně sledovaný a já jsem šťastný, že mám tu možnost hrát tady. Teď dělám vše pro to, aby jsem odehrál co nejvíce minut v U23 a abych se co nejdříve objevil v kádru áčka a dostal šanci v lize za áčko.
Jaký sen máš ve fotbalové kariéře, kterého by si chtěl dosáhnout?
Upřímně si nějaké dlouhodobé cíle úplně nedávám. Mám radši krátkodobé cíle a postupně si je plnit. Teď je můj hlavní cíl být důležitým členem týmu U23 v druhé lize, udržet si formu, dávat góly no a hned další je prosadit se do áčka AZ, to je cíl, za kterým si půjdu a dělat pro to maximum. Samozřejmě mám ale i sny. Jako asi každý fotbalista se chci dostat do Ligy mistrů a taky reprezentovat Českou Republiku na EURU nebo Mistrovství světa to je úplný maximum co si můžete jako fotbalista zahrát.
Kdo je tvým největším fanouškem?
Určitě rodina, třeba s dědou si o fotbale voláme skoro každý den. Ten je opravdu velký fanoušek!
A já si toho strašně cením. To samé malý brácha. Ale je to složité, v ČR jsme sledovali naše zápasy, ja chodil fandit jemu a on vždycky fandil mě. Víkendy byly nabité fotbalem, teď už to bohužel není možně on mě může aspoň sledovat živě přes internet, ale já jeho zápasy vůbec nevidím.
Vždycky si chtěl být fotbalistou a živit se fotbal a nebo si měl i jiné plány?
Vždycky jsem chtěl být fotbalistou, nepamatuji si, že bych někdy chtěl dělat něco jiného než fotbal. Jsem za to opravdu rád, že se to povedlo a i to je pro mě motivace do další práce, abych to dotáhnul ještě dál a dál.
