Měli jsme tu hráče a trenérku. Nyní nastal čas, podívat se blíže na další basketbalovou profesi. Pro další díl seriálu 1 na 1 jsem tentokrát vybral dlouholetého basketbalového rozhodčího, kamaráda, který sice dnes již žije mimo Šluknovský výběžek, ale jinak je to Varnsdorfák každým coulem.
Richarde, jak jsi se dostal k basketu, máš nějaké prazážitky?
Myslím, že to bylo někdy v sedmé, osmé třídě. Znáš to, kámoši chodí na trénink a ty máš „prázdná“ odpoledne. Tak jsem šel jednou s nimi a od té doby mě to chytlo.
Já tak trochu tuším, protože jsme na basket šli spolu, ale to čtenáři jistě nevědí. Jak dlouho jsi ho vlastně hrál a proč jsi přestal s aktivní hráčskou kariérou?
U basketu, jako u hráčské formy, jsem zůstal asi tři roky. Upřímně, nijak jsem nevynikal a prostoru na hřišti jsem tudíž moc nedostával. A důvod, proč jsem skončil jako hráč? Šel jsem si basket zkusit z té „druhé strany“. A pro sedmnáctiletého kluka to byla slušná forma přivídělku.
Kdy jsi si udělal kurz rozhodčího?
Mohlo mi být těch sedmnáct. Nechali jsme se společně s Martinem Řezáčem inspirovat tebou. Ty už jsi totiž v té době „foukal“. Jeli jsme vlakem do Ústí, tam jsme dostali dvoudenní „nalejvárnu“ pravidel (kterým jsem mimochodem v té době vůbec nerozuměl) a dostal jsem licenci. To stačilo.
Jaké bylo „pískání“ tenkrát a teď? Dokážeš posoudit ten rozdíl?
Posuzování se stále vyvíjí. Tenkrát bylo vše přísnější. Dříve byl basket stále posuzován jako bezkontaktní sport. Dneska, jelikož chce být zajímavější pro lidi, se vše zrychluje a některé situace se posuzují benevolentněji. Je to tak správně. Hra má najednou náboj. Je plná zajímavých situací, do kterých se dnes rozhodčí „nepletou“. Nějaké to plácnutí, občasné strčení, to už k tomu prostě patří.
Pískal jsi, stejně jako já, s rozhodcovskými legendami varnsdorfského basketu pány Červinkou a Šuralem. Jak se ti s nimi na hřišti spolupracovalo?
Na rovinu, s panem Červinkou to bylo strašné. Vůbec nerespektoval dění kolem. Měl svá pravidla a argumenty druhých ho nezajímaly. Co se týče Karla Šurala, dost mě naučil. Bylo obrovskou výhodou rozhodovat zápasy s ním vzhledem k tomu, že už měl vybudovanou nějakou pozici a hlavně zkušenosti. Nikdy mi nic nevyčetl, naopak, upozornil, a tím mi pomohl se chyby příště vyvarovat. Žádný učený sudí z nebe nespadl, takže zpětná vazba je velmi důležitá. A ty si ji buď k srdci vezmeš, nebo ne.
To by měl být základ ve výuce mladých rozhodčích, na tom se shodneme. Mě třeba v tomto směru, kromě Karla, pomohl také Vláďa Kesler.
Pro spoustu fanoušků basketu zůstává záhadou, kde se vlastně takový arbitr s píšťalkou vezme. Můžeš nám trošku přiblížit systém rozhodcovských licencí? Jakou třídu máš teď ty, a jaké nejvyšší soutěže můžeš pískat, nebo jsi už pískal? Kam až by jsi se chtěl posunout?
Začíná se standardní krajskou licencí. Zde můžeš rozhodovat pouze zápasy na krajské úrovní. Pokud chceš pískat lepší zápasy, lepší soutěže, musíš mít licenci rozhodčího I. třídy.
Postup je následující – krajská licence = licence III. třídy. Pro II třídu musíš absolvovat rozhodcovský kurz na MČR veteránů. Zde odpískáš zápas pod dozorem zkušeného, někdy i mezinárodního, rozhodčího. Ten ti pak dá zpětný point. Dále do tebe sypou videa z herních situací, pravidla a výklady herních situací. Každopádně pro získání licence II. třídy musíš splnit fyzický a písemný test plus dvakrát ústní zkoušky z herních situací. Bez toho kurz opakuješ. To samé z II. třídy na I.
V případě, že získáš II. třídu s vyznamenáním (jednotlivé zkoušky se známkují), pak můžeš na jeden rok pískat ligové soutěže. Musíš ale znovu na kurz, aby jsi získal třídu I. Pokud už máš jednou I. třídu, nikdy o ní nepřijdeš. V I. třídě je to teď nově rozděleno na tři podkategorie.
III. kategorie – rozhodování všech ligových soutěží u mužů od U14 do U19, u žen U14 – II. liga žen, ne však mužské extraligy U17 a U19, jen ty ženské. Nadstavbové extraligy U14 a U15 ano.
II. kategorie – rozhodování všech ligových soutěží u mužů od U14 do I. liga, u žen U14 – ŽBL žen včetně všech extraligy.
I. kategorie – rozhodování všech KNBL a ŽBL (nejvyšší soutěže v ČR – red. pozn.).
Co se týče mě, tak jsem měl možnost pískat I. ligu žen a II. ligu mužů. Jinak já už se vzhledem k věku nikam posouvat nechci. Dnes je trend takový, že se supervizoři zaměří na některé mladší kolegy a těm pomáhají zdokonalovat se a posouvat se výš. A je to tak dobře.
Tak to je vyčerpávající odpověď, a hned mám jasno. Prozraď mi, jaké kategorie posuzuješ nejraději? A má to nějaký speciální důvod?
Čím vyšší kategorie, tím lepší hra. V mladších kategoriích se ta hra dá přirovnat k „plácané“. Ovšem jsou také výjimky. Pamatuji si, že jsem měl možnost rozhodovat zápas kluků Extraligy U15 Chomutov – Pardubice, a to byl zápas, který byl hoden kategorie U19 a to nepřeháním.
Co tedy rozhodování ve vyšších soutěžích? Je to veliký rozdíl oproti oblastem a v čem hlavně?
Je a není. Dnes je to bohužel s basketbalem všeobecně hodně špatné a do ligových soutěží se vlastně stačí jen přihlásit. Tomu odpovídá i úroveň kvality některých týmů. Měl jsem možnost rozhodovat v kraji zápasy SČL (Severočeské ligy – red. pozn.), které byly mnohem zajímavější a kvalitnější, než zápasy II. ligy mužů. Takže to nejde porovnávat. Je to individuální.
Jak říkává generální sekretář naší oblasti a všehomíra Pedro Šedivý: „ Mariáš bez peněz a basket bez rozhodčích se hrát nedá.“ Vím, že pískáš teď pod Prahou ligové soutěže, přesto, máš přehled kolik rozhodčích je momentálně v oblasti? Když jsme začínali (já v roce 1998), tak nás bylo více než sto. Ovlivňuje podle tebe nízký počet rozhodčích kvalitu rozhodování v soutěžích?
Bohužel tím, že nejezdím na oblastní semináře, tak nemám vůbec reálnou představu o počtu krajských sudích. Ale co slýchávám, tak nás je stále nedostatek, i přesto, že jsme, co se týče počtu sudích v kraji, jedni z nejlepších v ČR. A odpověď na tvůj druhý dotaz je logicky ANO. Za našich dob jsme se „vypískávali“ a postupně dostávali těžší a těžší zápasy. Nebo jsme jezdívali na zápasy se zkušenými kolegy, kteří radili. Dnes to bohužel nejde. Zkušených rozhodčích je v kraji málo a těch nezkušených vlastně ještě míň. Záleží to ovšem na daném jedinci. Pokud se chce zlepšovat, pomůžeme mu. Pokud nechce, je to ztráta času. Tak to prostě bohužel je.
Co na tě na rozhodcování vlastně tak baví?
Je toho víc. Každopádně mě celý můj život baví hra samotná. Baví mě ten pocit být na té druhé straně. Posuzovat sporné situace, argumentovat a mít na hřišti respekt. Pro mě je třeba největší zadostiučinění, když po zápase přijde zkušený trenér a pochválí mě.
Rozhodčí je ale stále jen člověk, a tak by se měl chovat i na hřišti. Takže komunikovat s hráči, vtipkovat, u nižších kategorií pomáhat dětem například s postavením při trestných hodech. Tohle všechno mě na tom baví.
Ano, s nejmenšími dětmi je na hřišti legrace. Občas i rozhodčí musí zavázat hráči tkaničku. Určitě je tedy potřeba doplnit stavy sudích, nemáš nějakou radu nebo tip pro začínající arbitry, nebo pro ty, kteří třeba jen někde v hloubi duše o pískání přemýšlí?
Jestli o pozici rozhodčího někdo přemýšlíte, prostě to zkuste. Poznáte basket i z jiného pohledu a buď Vás to chytne, nebo ne. A pokud sami budete chtít, věřte tomu, že si vás všimneme a uděláme všechno pro to, aby vás to bavilo čím dál tím víc. Nebuďte ale rozhodčími a hráči zároveň. Musíte se věnovat pouze jednomu.
Vím, že jako rozhodčí musíte splnit kromě znalostí i fyzické testy. Jak to probíhá, je to náročné?
Fyzické testy probíhají na tzv. LEGER TEST. Jedná se o dvacet metrů dlouhý úsek, který je potřeba přeběhnout v předem stanoveném počtu intervalů po dobu sedmi až jedenácti minut. Záleží na věku rozhodčího. Není to těžké, je to jen o hlavě. Já například běhám už jen devět minut a za tu dobu musím na signál uběhnout něco kolem 80 intervalů. Pokud si během sezóny člověk zajde párkrát zaběhat, nemá s tímto testem žádný problém.
Udržuješ se nějak ve formě i mimo sezónu nebo přímo v sezóně?
Ano, udržuju. Budeš se divit, ale dnes se kouká i na to, jak rozhodčí vypadá. Doba „tlouštíků“ už je dávno pryč. Dneska je trend takový, že rozhodčí má být fyzicky připraven tak, jak jen je to možné. Já například chodím dvakrát týdně na CrossFit, běhám a snažím se jíst zdravě.
Npsal bych, že je to na tobě vidět, ale tenhle rozhovor probíhá přes e-mail, tak to necháme na jindy. Co změny pravidel? Každoročně se nějaká pravidla mění, nemáš problém se s tím při rozhodování ve zlomku vteřiny zžít?
Změn naštěstí není tolik. Spíše se jedná o nastavení nového trendu, právě proto, aby byl basket pro diváky opět o něco zajímavější. Se zažitím „novot“ mám problém tak dva, tři týdny. Trenéři to vždy respektují, protože i pro ně je to novinka. Po několika zápasech už vše posuzuju tak, jak bylo pro danou sezónu nastaveno.
Odstěhoval jsi se do Liberce za prací, Co vlastně děláš v civilním životě? A Baví tě tvoje práce?
Pracuji ve firmě, která se zabývá konzultační činností na liniových a dopravních stavbách (Silnice, dálnice, mosty, tunely) a řešíme projekty jak s ŘSD, tak s velkými firmami, jako např. EUROVIA, SKANSKA, METROSTAV atd… . A jestli mě to baví ? No jasně, že baví. Jinak bych tu práci nedělal. Byla to vítaná změna po 14 letech v CZECH PANu.
Tak to je jistě práce pod tlakem. Jak se vypořádáváš s tlakem ze strany diváků a fanoušků?
Naučil jsem se ten tlak nevnímat. Jakmile vstoupím ke středovému kruhu, přestávám vnímat hlediště, a tudíž i diváky. Je to obrovská výhoda. Člověk pak nepřemýšlí o věcech, na které právě diváci negativně reagují, a je v klidu.
Před časem spustila ČBF projekt „Bez faulu (http://www.bezfaulu.cz/)“, který má za cíl poučit především neukázněné diváky basketbalových utkání a přimět je k respektu soupeře i rozhodčích. Zaznamenal jsi v této oblasti od vyhlášení tohoto projektu nějaké zlepšení?
Ano i ne. Diváci samotní o tomto projektu příliš nevědí. Ale jsou týmy, například Válečníci z Děčína, kteří tyto akce podporují a fanoušky informují. Vždy se ale najdou jedinci, kteří využívají sílu davu a přijdou se na zápas vyřvat směrem k rozhodčím. Takovým bych poradil jediné. Každý rok je vypsán termín kurzu školení nových rozhodčích. Přihlas se, rádi tě uvidíme v našich řadách (smích).
Čas od času rozhoduješ i utkání ve Varnsdorfu. Na naše tribuny chodí v kraji jistě nejvíc diváků. Občas se pokřikuje na rozhodčí, a to i slušně. Přitom jsi z Varnsdorfu, tak jako my. Píská se ti tu dobře?
Pískalo se mi tu vždy skvěle. Upřímně, zápasy ve Varnsdorfu nebyly, a nikdy nebudou jednoduché a delegaci na takový zápas beru vždy jako výzvu. I po tolika letech rozhodování, kdy mám za sebou určitě přes tisíc odřízených utkání. Na druhou stranu, tím, že jsou fanoušci slušní a nevytváří tak zbytečný tlak na rozhodčího, jezdil jsem do Varnsdorfu „pískat“ rád. A ne jen kvůli basketu, ale i kvůli lidem, které znám skoro celý svůj život.
To mě velice těší. Měl bys pro fanoušky varnsdorfského basketbalu, pro náš klub a pro čtenáře naší série 1 na 1 nějaké slovo závěrem – apel, prosbu, přání nebo cokoliv, co tu ještě nezaznělo a mělo by?
Dělejte basket tak, jak jste to nastolili před několika lety. Je to skvělá práce a díky tomu je ve Varnsdorfu opět spousta dětí, které basket chytnul za srdce, stejně, jako mě tenkrát. Přeju varnsdorfskému basketu hodně úspěchů a doufám, že se opět brzy uvidíme, buď na palubovce, nebo třeba při kurzu nových rozhodčích.
Richarde, díky. Také já přeju do budoucna co nejvíce a nejlépe odřízených utkání.
https://www.basketvarnsdorf.cz
