Barčo, Vojta Lehroch tě zmínil v předchozím rozhovoru, byla jsi, společně se Zdenou, jeho prví trenérka. Když si zavzpomínám na své začátky, také jsi mě trénovala. Jak dlouho se věnuješ trénování? Pamatuješ si ještě na náš tým, věřím, že ano, protože s námi hrál také tvůj syn Víťa, ale vzpomněla by sis ještě na další jména?
Máš pravdu Jirko vy jste byli první. K trénování jsem se dostala úplně náhodou.
Váš trenér Honza Bártl vážně onemocněl a musel na operaci se srdcem a váš tým, ve kterém byl i Víťa zůstal bezprizorní. Po domluvě s panem Maškem, tatínkem jednoho hráče, jsme začali trénovat.
Samozřejmě si pamatuji většinu kluků z tehdejšího družstva – Honzu Šišuláka, Michala Keslera, Honzu Kuníka, Honzu Hájka, Tomáše Kutu, tebe a další.
Potom se trenér uzdravil a já občas někde pomohla. Ale k basketbalu mě to stále táhlo. Časem jsem zjistila, že vlastní děti mám již odrostlé a kolem roku 2000 jsem si udělala trenérskou licenci C.
Kdy a kde jsi začala hrát basketbal a vzpomeneš si kdo tě k němu přivedl?
Když jsem byla ve čtvrté třídě, přišel na začátku roku právě Honza Bártl dělat nábor do kroužku košíkové. Většina děvčat ze třídy se přihlásila. Já tedy také a už jsem u tohoto sportu zůstala. Měla jsem výhodu, že můj otec hrával košíkovou na vysoké škole, byl nadšencem této hry, a tak mě velmi povzbuzoval a později se snažil nevynechat žádné moje utkání.
Podpora rodičů je skvělá věc. Pro mnoho dětí jistě zásadní. Jaké soutěže jste s děvčaty hrály? A co zkušenosti z jiných klubů, máš nějaké?
V žákovských a dorosteneckých kategoriích jsme hrály Krajský přebor. Varnsdorfské ženy pod vedením pana Bártla staršího postoupily v 70. letech dvakrát do národní ligy, takže my dorostenky měly vzor právě v nich. Pro mne a Hanku Kučerovou/Řezáčovou bylo poctou, že jsme v sezoně 1977–1978 mohly hrát po jejich boku jako pendlující dorostenky. Hrála jsem tehdy s Evou Bártlovou, Olinou Jiřištovou či Janou Bártíkovou. Zkušenosti z jiných klubů nemám.
Podle výšky bych tě tipoval na post rozehrávače, nebo se pletu?
Správně mě tipuješ, že jsem hrála na postu rozehrávačky. V dnešním basketbalu umí všichni všechno, pivot střílí z dálky, rozehrávač či křídlo se umí prosadit pod košem. Dnešní hra je mnohem rychlejší, tvrdší a dynamičtější. Za nás výška hrála roli a já se svými 163 cm patřila k menším hráčkám. Pozice rozehrávačky mi však vyhovovala.
Kdyby sis měla vybrat, raději střela na koš nebo přihrávka na volného spoluhráče?
Jestli bych raději vystřelila nebo nahrála na volného spoluhráče, který by byl v lepší pozici? Samozřejmě nahrála, tak jako to chci po svých svěřencích.
Ano, basketbal je týmový sport, jistě správná volba. Co tě na týmovém sportu baví nejvíce?
Já nejsem individualista, mám ráda kolektiv a basketbal se mi líbí hlavně proto, jak říkával můj otec, „není pro hloupé“. V týmu je osm, deset i patnáct hráčů. Pět lidí na hřišti, kteří se na sebe musí spoléhat, musí spolupracovat a úspěch či neúspěch záleží na každém z nich. Každé utkání je jiné, jednou je soupeř slabší, jednou zkušenější a lepší. Emoce jsou důležité a v kolektivu si je můžeme užít či vyříkat. Na neúspěch nejsme sami.
Tenhle přístup se mi líbí. Každý je jiný, má talent na jiné věci (ten dělá to a ten zas tohle, řečeno s klasikem), ale dohromady jsme jeden tým. Jaké je vlastně tvé civilní povolání?
To, že jsem celé dětství, mládí i pubertu strávila v tělocvičně, ovlivnilo i můj výběr povolání.
Po gymnáziu, jsem vystudovala rehabilitaci v Teplicích. Od té doby pracuji jako fyzioterapeut. Nejprve v nemocnici a od roku 1993 soukromě.
Hodí se ti tvé znalosti i v basketu? Přenášíš si něco ze své práce na palubovku?
Ze své profese vím, že je pohyb důležitý v každém věku a u dětí obzvláště. Jaké pohybové návyky si vytvoříme v útlém věku, takové budeme mít celý život. Proto si ve své trenérské činnosti nedávám veliké basketbalové cíle, ale mám radost z každého, kdo si najde cestu do tělocvičny.
Pracuji s hráči ve věku osmi až dvanácti let. To jsou minižákovské a žákovské kategorie, kdy jde hlavně o všeobecný pohybový rozvoj, koordinaci, zpevnění a samozřejmě základní basketbalové dovednosti. Neméně důležité je v tomto věku vytvořit partu, pocit, že hráč někam patří. Chceme, aby děti byly zodpovědné a chodily na tréninky pravidelně. Nemůžu přijít na trénink jenom když se mi chce, nebo venku zrovna prší!
Driblink, střelba, přihrávka jsou všechno úkony, při kterých tím, že trénujeme na levou i pravou stranu, procvičujeme obě mozkové hemisféry, což je v tomto věku velmi důležité.
U dětí je pro nás pro trenéry také velmi důležitá podpora rodičů.
S tím se nedá než souhlasit. Baví tě to s dětmi, nechtěla by sis ještě vyzkoušet nějaký dospělejší tým, řekněme dorostenecké družstvo?
Mladší kategorie mi jsou bližší. Jsem několikanásobná babička a vím, že dorostenecké či dospělé týmy bych nezvládala.
Tak mi prozraď, jaký tým v současnosti trénuješ a jaký máš plán pro nadcházející sezónu?
Letos jme trénovali spolu s Michalem Činkou, Mirkou Doležalovou a Karlem Šuralem děvčata a kluky ročník 2009 a mladší, což byla kategorie U11 a vedli jsme si dost dobře. Příští sezona bude přelomová, toto družstvo bude rozděleno na děvčata a chlapce a já budu spolu s Mirkou a Michalem tvořit trenérský tým u děvčat U12.
Máte v budoucím týmu U12 dost děvčat, nebo byste uvítali v týmu více hráček? Třeba se někdo po přečtení rozhovoru objeví.
Určitě jsou dveře otevřené pro všechny slečny ze 3., 4. a 5. tříd. Dívčí tým by potřeboval doplnit základnu. Nyní je součástí budoucího týmu třináct děvčat, ale optimální by byl počet osmnáct až dvacet.
Věřím, že někdo nový se k týmu jistě brzy připojí. Máte pro příští rok s tímto družstvem nějaký konkrétní cíl?
Naším cílem zatím zůstává především sbírání zkušeností. Chceme, aby se hráčky nebály rozhodnout, hrály férově, věřily si a měly radost ze hry.
Mluvíš mi z „trenérské“ duše. Součástí neustálého vzdělávání trenérů jsou také povinné a dobrovolné semináře. Zaujal tě nějaký v posledních letech? Zapojuješ nově nabité vědomosti do tréninkového procesu?
Seminářů se účastním celkem pravidelně, stejně jako v práci, ani v trénování nelze ustrnout.
Basketbal se vyvíjí. V roce 2015 jsem absolvovala v Olomouci Impulsy trenérům mládeže, kde mě poprvé zaujala přednáška Milana Horáka z pražského Sokola. Od té doby jsem ho slyšela několikrát a vždy jsem něco využila.
Nyní v době koronavirové jsem sledovala cvičení na webu ČBF „#vratimselepsi“, zaujalo mě to a cvičení plánuji využít i v tréninkovém procesu.
To je dobře, člověk se pořád něčemu učí. Jsou podle tebe dnešní děti hodně jiné než děti řekněme před dvaceti lety? Přizpůsobuješ se tomu při trénování?
Mění se životní styl, dnes se daleko více jezdí auty, než chodí pěšky. Doba je uspěchanější, rodiče vytíženější a děti tráví více času u počítače či s mobilem. Existuje širší nabídka sportů a zábavy. Děti často nemají správné stravovací návyky. To vše musíme při tréninku zohlednit.
V pondělí se potkáváme v „Sokolovně“, tak vím, že se ještě scházíte se ženami při pravidelných trénincích, je vás dost? Neuvítaly byste ještě nějaké hráčky?
Nehrajeme žádnou soutěž, ale dobrovolně se scházíme každé pondělí napříč generacemi. Vždy se rozdělíme na dva týmy a hrajeme. Protože mladé maminky mají rodiny, nebo jsou pracovně vytížené, někdy se nás sejde šest, jindy osm, málokdy všech deset. Bude-li mít některá basketbalistka chuť si zahrát, je vítána. Boty a pití s sebou.
Basketbal a lidé kolem něj jsou skvělí. Já mám díky němu spoustu výjimečných zážitků. Jaký je tvůj nejhezčí basketbalový zážitek?
MS žen 2010 v Karlových Varech. Za Českou republiku hrála Hana Horáková, kterou jsem jako hráčku vždy obdivovala. Navíc náš tým hrál úžasně a probojoval se až do finále. A my z Varnsdorfu byli u toho. Finále s USA jsme sice prohráli, ale atmosféra byla úžasná a zážitek to byl neskutečný.
To věřím, finálová účast našich žen byla podobně pohádková, jako loňský úspěch mužské reprezentace na MS v Číně.
Barčo, pomalu budeme končit, máš nějaké přání nebo vzkaz na závěr?
Jirko, závěrem bych chtěla říci, že moc ráda patřím do party varnsdorfských baskeťáků a doufám, že ještě nějaký čas patřit budu.
Myslím, že můžu mluvit za všechny, když řeknu, že to my jsme velice rádi, že jsi naší součástí.
Barčo, děkuji ti za tvůj čas, skvělé postřehy a vzpomínky, i za tvou práci pro varnsdorfský basket.
https://www.basketvarnsdorf.cz
