Dnes vám přinášíme rozhovor s rumburských odchovancem Jirkou Pimparou, mladým fotbalovým obráncem FK Ústí nad Labem, který, když mu to čas dovolí, stále jezdí podporovat rumburské hráče.
V kolika letech si začal hrát fotbal, a kdo tě k němu přivedl?
Na první trénink jsem přišel, když mi bylo šest let. Myslím, že nás tam přivedl i s bráchou táta. Taky si pamatuji, že jsme pak každého kamaráda přemlouvali, ať jde taky hrát fotbal. Takže jsme každý týden přivedli někoho nového, a už si z nás pak dělali srandu, že jsme zase někoho dotáhli.
Ve 12 letech si přestoupil do Teplic, jak si to vnímal jako kluk?
Já osobně jsem byl nadšený. Věděl jsem, že jdu do velkého klubu a bral jsem to jako odměnu za to jak jsem hrál. Nadšený byl i můj táta, kterému jsem hodně vděčný. Vozil mě čtyřikrát týdně do Teplic a žil tím možná víc než já. Obětoval se pro mě hrozně moc. Trávil se mnou veškerý čas na hřišti, jak při tréninku, tak při zápasech. Nejen všední dny, ale i víkendy se točily jen kolem fotbalu, a on to ještě všechno dokázal skloubit se svým zaměstnáním. Dokonce pak dělal i vedoucího mužstva, protože tam se mnou byl skutečně každý den. Jediný kdo to špatně nesl, byla moje mamka, která mě podporovala, ale z jejího pohledu byl můj odchod do Teplic moc brzký.
Nepřišlo ti to moc brzy? Ne každý kluk to v tomhle věku zvládne.
Nepřišlo, takhle jsem nad tím neuvažoval. Bral jsem to jako příležitost hrát fotbal na lepší úrovni. O trochu horší byl ve třinácti letech nástup na internát, ale i to jsem zvládl.
Byl to asi velký skok z Rumburku do Teplic, myslím v intenzitě trénování a k přístupu k němu?
V této věkové kategorii v intenzitě tréninků rozdíl nebyl, ale určitě mi pomohlo, že jsem v Rumburku hrál s o šest let staršími spoluhráči, takže jsem byl fyzicky velmi dobře připraven. V Teplicích jsem se samozřejmě setkal i s novými věcmi jako např. rehabilitace po tréninku a větší a profesionálnější vybavenost jak zázemí, tak i tréninkových podmínek.
Je nějaký trenér, o kterém bys řekl, že ti dal nejvíc, nebo díky kterému si se posunul nejdál?
Je jich mnoho, ale jmenovitě trenér Zlata, který mě přivedl do Teplic a určitě i trenér Frťala, pod kterým jsem se dostal do první ligy.
Na jaký zápas nebo zápasy ve svém životě nikdy nezapomeneš? A proč?
Na první zápas za mládežnickou reprezentaci ČR a všeobecně na zápasy Evropské ligy a zápasy, ve kterých jsem vstřelil gól v první lize.
S fotbalem jsi kvůli operaci srdce musel na chvilku přestat, muselo to být hrozně složité období. Vzpomínáš na svůj první návrat na trávník po operaci?
Složité to bylo. Pamatuji si, jak mi lékař oznámil, že musím okamžitě končit. Ale měl jsem u sebe na vyšetření mamku a manželku Lucii, které mi byly v tu chvíli obrovskou podporou a utěšovaly mě. Nicméně mě to neodradilo, a jakmile jsem dostal svolení od lékařů, začal jsem hned trénovat. První zápas byl pět měsíců po operaci a bylo to za teplický B tým v Přední Kopanině.
Vím že občas se přijdeš podívat na zápas rumburského áčka, jak se ti líbí, jak kluci hrají?
Pokud mi to čas dovolí, rád se přijdu podívat a zafandit. Nejlépe znám Radka Šotta. Rumburk by si zasloužil (podle mého názoru) hrát vyšší soutěž, ale vím, že v tamních podmínkách je to složité.
Byl si se podívat i na zápasy anebo na turnaj i našich rumburských prcků?
Dříve jsem chodil často, když jsem hrál za Liberec, byl jsem na severu častěji. Teď už toho času moc není. Ale vím, že mládeži a dětem se v rumburském fotbale dlouhodobě dobře věnují.
Přemýšlel si, že by si se za pár let vrátil a hrál za Rumburk? Nebo třeba trénoval i děti?
Nad návratem do FK Rumburk přemýšlím často, ale zatím bych se ještě chvíli rád věnoval profesionálnímu fotbalu, ale časem to určitě nevylučuji. Rumburk mám rád.
Jak se ti klub FK Rumburk líbí? Jsou věci nebo akce, které se tu pro fotbalisty konají a líbí se ti, anebo jsou tu věci, které se ti nelíbí a měly by se změnit?
Když vím, jak málo lidí se o klub stará a že financí je samozřejmě málo, jsem rád a těší mě, že to všichni dělají s vysokým nasazením a svou práci odvádí velmi dobře. Trochu mě mrzí, že v A týmu FK Rumburk je celkově málo hráčů. Je pro ně pak obtížné trénovat a připravovat se na zápasy v tak malém počtu.
Co bys vzkázal, nebo chtěl říct našim čtenářům?
Dnes je složitá doba, za nás, když jsem byl malý, hned po škole jsme běželi na hřiště a hráli fotbal. Vím, že dnes je více možností, jak děti tráví volný čas, ale celkově sport a pohyb by měly být pro děti ne povinnost, ale radost. Proto bych rád vyzval rodiče, aby své děti vedli ke sportu a k fotbalu obzvlášť.
