O rumburském fotbale a jeho fanoušcích jsem si povídala s jedním z hlavních pilířů rumburského fotbalového “áčka” Pavlem Pilkem, který hraje na postu středního záložníka. Kromě jiného jsme se bavili také o jeho vztahu k fotbalu, a jeho návratu z týmu Vilémova do týmu Rumburku.
Pavle, kdy jsi začal s fotbalem? Pamatuješ si to?
S fotbalem jsem začal plus mínus v šesti sedmi letech.
A kdo tě k fotbalu přivedl?
Já sám jsem k fotbalu nechtěl, ale jelikož jsem byl od malička vedený ke sportu, tak jsem se tam nějak dostal. Nejdříve jsem začal s hokejem a karate. No a k fotbalu jsem se dostal, až když můj starší brácha začal hrát. Tak mě tam přihlásili taky. Ale když jsem šel poprvé na trénink, tak jsem brečel.
Jak to, že jsi brečel, nelíbili se ti kluci, anebo trenér?
Já už nevím, nechtělo se mi tam.
Co ti fotbal v životě dal, anebo vzal?
Tak určitě mi dal hodně kamarádů, hodně zážitků a radosti. Jelikož ten fotbal hraju dlouho, tak jsem si ho zamiloval. A vzal? No vzal mi určitě nějaký ten čas, ale jelikož nemám rodinu, tak mi to teďka nevadí.
Přinesl ti fotbal do života opravdové kamarády?
Tak určitě tam jsou přátelé na celý život. Jsou to kluci se kterýma jsem hrál od dětství, a s některými, se kterými už nehrajeme, jsme pořád v kontaktu a stále se navštěvujeme. Takže se dá říct, že díky fotbalu jsem si našel kamarády na celý život. Doufám v to.
Na kterého trenéra nejraději vzpomínáš?
Tak to je těžká otázka, každý trenér má něco do sebe, ať to byli ty trenéři z dětství, kteří mi prostě dali základy, jako kopat do balónu, nebo ti pozdější, kteří už s námi pracovali dál.
Měl jsi i špatnou zkušenost s nějakým trenérem?
Určitě by se našli trenéři, se kterými mě to prostě nebavilo. Každý hold nesedne každému.
Hrál si za Rumburk a pak za Vilémov, později jsi se zase vrátil, jaké rozdíly jsou mezi těmito týmy?
Tak jako, to se nedá srovnávat. Ten Vilémov je úplně někde jinde. To jsou nesrovnatelný věci. Zázemím, rozpočtem i tím jak se o vás starají a podobně. Já osobně na Vilémov nemůžu říct žádné špatné slovo, mně se tam líbilo. Všechno to bylo dobrý, parádní, ale táhlo mě to prostě domů do Rumburku. Chtěl jsem pomoc Rumburku, a taky že tam má člověk ty kamarády. Proto jsem se z toho Vilémova vrátil, ale na Vilémov nedám dopustit.
Kdo tě ve fotbale nejvíc podporoval?
Tak jako, určitě v mládí to byla rodina. Jakože jsem musel pořád trénovat i sám, nebo že mě táta vyhnal běhat. No sice se mi to nelíbilo, ale asi to mělo něco do sebe. Pak mě podporovali dědové, když mohli, tak na každém domácím zápase byli. Ať to bylo v Rumburku nebo ve Vilémově, ale zase současně to jsou také největší kritici.
Jaký názor mají tvoji dědové, jako tvoji největší kritici, na rumburský fotbal?
No, že hrajeme tužku. Ne, tak ptají se mě samozřejmě, kolik nás chodí. Ale jak říkám, jsou to kritici, takže když prohrajeme dva zápasy za sebou, tak mi říkají, ať to rozpustíme. Takže člověk to musí brát s rezervou. (smích)
A co říkáš na rumburské fanoušky?
No tak jako nechodí, no. A přitom letní stadion je hezky udělaný, ale fanoušci stejně nepřijdou. A to nás fotbalisty mrzí. Nevím jestli je to zapříčiněno tím, že hrajeme tužku – někdy, že se nám prostě nedaří. Ale když srovnám naše fanoušky třeba se šluknovskými, tak to se nedá srovnat. Tak tomu Šluknovu můžeme ty fanoušky závidět. Tam prostě mají neskutečnou atmosféru při těch zápasech. To jim můžeme závidět, hned by se nám hrálo líp.
Co říkáš na to, že na vás nechodí koukat ani moc malých fotbalistů?
Už to není tak, jako to bylo za nás.My,když byli malí, tak jsme ten fotbal měli asi víc rádi. Chodili jsme podávat balony, hráli za panelákem fotbal, chtěli jsme být na hřišti co nejvíc, ale to je asi tou dobou a výchovou. Taky jsme si s klukama z týmu říkali, že by při těch našich zápasech bylo dobrý, kdyby třeba chodily děti podávat balon, ale asi se jim nechce.
Jak jsi spokojený se staronovým trenérem Františkem Dužárem?
Já jsem rád, že tu je, protože jsem ho zažil už v rumburském dorostu poprvé, a pak v chlapech, a i ve Vilémově. A je to určitě jeden z těch osudových trenérů u mě, když to tak řeknu, pod kterým se mi hrálo nejlíp, a doufám, že to bude pokračovat. Takže já jsem rád a věřím tomu, že je to trenér, který to pozvedne tady, co se týká herně, docházkově a výsledkově.
Jaká parta jste u rumburských chlapů?
Výborná (smích). Ono, když jsme se třeba minulý rok zachraňovali, tak musím říct, že ta parta tady byla, protože se furt vyhrávalo. Takže je pak i ta nálada jiná. Ale uvidíme, jak to bude teď, protože fotbal je kolektivní sport, a mělo by se třeba i po každém zapase zůstat na jednom pivě, nebo na kofole, ale ne, že se po zápase rozprchneme a zůstaneme třeba v pěti, což bych řekl, že je málo. Ale uvidíme jak to bude v nové sezóně.
