„Konečně po dlouhé době nastal čas se vrátit na hřiště a alespoň znovu trénovat. Jarní sezona byla ukončena. A celý ročník jako by se ani nestal. Body se vynulovaly, nikdo nikam nepadá ani nepostupuje. Pro někoho možná i úleva. Byl čas se nadechnout a myslet i na jiné věci, než na fotbal. Na zdraví na rodinu na své přátele,“ píše nám trenérka malých rumburských fotbalistů Lenka Trégrová.
Jak jste přivítali informaci o uvolňování protikoronavirových opatření?
Když konečně nastal čas se vrátit na hřiště, přišla velká euforie. Radost, že budeme opět dělat to, co nás baví. Čekalo se, že budou určitá omezení a s některými i souhlasím a jsou logická, ale u jiných se to říct nedá.
U jakých například?
Že se na trénink má přijít s rouškou je samozřejmost a při trénovaní je sundat, také. Dezinfekce rukou je také normální požadavek. Ale velice ráda bych viděla, jak mám dítěti na vzdálenost jednoho a půl metru zavázat tkaničky? Jestli tohle někdo dokáže, má můj respekt. Vzhledem k tomu, že trénuji fotbalovou školičkou, je právě péče o malé sportovce a úprava jejich dresu velkou součástí tréninku, a ne jen u mých dětí.
Další věc je, že děti sice můžou společně trénovat, ale když se chtějí napít, musí se rozdělit do skupinky maximálně o počtu pěti dětí. Asi při trénování fotbalu se korona chytnout nemůže, ale při pití ano.
Jak vás omezují požadavky na dodržování dezinfekčních opatření?
Před každým tréninkem se dezinfikují všechny pomůcky, přestože každé družstvo má své balony a pomůcky, které se nechávají v kabinách na hřišti a nikdo jiný k nim nemá přístup. Myslím, že by se korona mohla spíše chytnout z toho, že jí na vás někdo na tréninku prskne, než z toho, že jsme špatně vydezinfikovali kužely. Je to náš volný čas na víc, který tam trávíme a vše dezinfikujeme, jen aby se mohlo trénovat, i když mi to u většiny pomůcek přijde zbytečné, děti nám kužely při tréninku neolizují.
Už jednou jste zmínila, že dodržování povinné vzdálenosti u některých aktivit není nutné a u některých ano. Jaký to má dopad na náladu ve družstvu?
Nejhorší asi pro nás pro trenéry a pro děti je to, o čem jsem již mluvila, je dodržování vzdálenosti mezi účastníky jeden a půl metru. Je zvykem, že se s klukama zdravíme plácnutím, ať je to na konci, nebo na začátku tréninku. Oslava gólu teď už nemůže být vřelé plácnutí s trenérem, což je smutné a bere nám to radost ze hry. Myslím, že v mnoha situacích toto nařízení dodržovat ani nejde a člověk si to kolikrát v návalu radosti ani neuvědomí, že překročil nějaké pravidlo.
Fotbal je kontaktní hra. Je plná radostí, emocí, které se nějak projevují. Proto chci vzkázat všem a požádat ty, kteří nás chodí kontrolovat, jestli všechna tato nařízení dodržujeme, abyste nám občas odpustili, že si s těmi kluky plácneme a sdílíme jejich radost ze vstřeleného gólu. Děkuji.
