Kávu mám moc ráda, ale čajem také nepohrdnu, proto jsem si pro další rozhovor vybrala rumburskou čajovnu Na Kopečku. Je to setkávací a vzdělávací místo, kde lidé, kteří se chtějí s něčím prezentovat, mají prostor. Čajovna se nachází v budově, která je připojena k červenému kostelíku na Krásnolipské ulici, ve spodním patře. V horní části je místnost, která se využívá jako galerie a promítají se v ní na velkém plátně i filmy a v kostelíku se konají různé koncerty, nebo i divadla. O čajovně jsem si povídala s Markem Winterem, který se účastní plánovaní akcí, které se Na Kopečku dějí.
„Tím, že je to vedle kostelíka, tak si někteří lidé myslí, že když přijdou do čajovny na nějaký program, tak my jim tam budeme říkat nějaké věci o Bohu a víře apod., ale není tomu tak.“
Čajovnu provozuje spolek Dokořán a Marek je jedním z jejich členů. Začátek byl vlastně uprostřed konce. Kostelík na Krásnolipské vyhořel a přemýšlelo se, co s tím. Uspořádala se tedy sbírka, celý kostel se postavil znovu a v budově, která je hnedle vedle, vznikla čajovna. Primárním záměrem bylo vytvořit místo, kde se bude provozovat nekomerční kultura, která je o hodně jiná a možná i kvalitnější, než ta komerční, kterou můžete vidět třeba v kulturáku. Chtěli do všeho zapojit co nejvíce místních, kteří něco tvoří, ať už to jsou obrazy, nebo třeba písničky. A to se i povedlo. Každý rok na začátku léta (tento rok již po 14.) se v zahradě, která je přilehlá kostelíku a vlastně i přímo v něm, koná Festiválek malého umění Na Kopečku, kde můžete najít místní kutily, domácí pekařky či muzikanty, kteří tvoří jen tak pro radost. Tento rok můžete Festiválek navštívit 13. června. A na jednom z prvních Festiválků vznikla myšlenka, že se bude v čajovně každou středu konat nějaká kulturní akce. Určitě vám sem přiložím aktuální program a z něj si snad každý vybere. Můžete zajít na film, besedu nebo si jen tak pokecat anglicky či německy. A zaručuji vám, že si z jakékoli akce přinesete něco nového do života!
„Já jsem nebyl úplně u zakládání, to jsem byl někde ve světě, ale po tom, co jsem se vrátil, do všeho jsem se zapojil, protože mi to přišlo smysluplné. U zakládání byla moje ségra a také brácha. Úplně od začátku v tom je také Zdeněk Zezula, nynější předseda našeho spolku. Aktuálně je nás v týmu bohužel málo a potřebovali bychom nějaké dobrovolníky. Takže pokud je někdo stejně naladěný jako my, rádi ho mezi sebe přijmeme!“
Marek je také velký cestovatel a se svou ženou Klárou procestovali skoro půl světa. Zavítali do zemí, které jsou kolébkou náboženství, pracovali v cizokrajných zemích nebo jezdili stopem. Po návratu do Čech své příběhy z cest vyprávěli každému svému kamarádovi, a tak je napadlo vše sepsat. A nač to sepisovat jen tak, že jo? Knížka! To je ono. Je to stále ve fázi příprav, ale kdo si počká, ten se dočká! Ale pro vás tu mám malou ochutnávku z jejich cest.
„Hlavní hrdinka byla Klára, protože ona před tím nikde pořádně nebyla. Jen jednou s rodinou ve Španělsku a já jsem ji najednou vzal na taková místa, která jsou hrozně daleko od naší země. Po vejšce jsem odjel do Velké Británie. Byl jsem v Cambridge, kde jsem pracoval a studoval angličtinu skoro tři roky. Později jsem začal chodit s Klárou a říkali jsme si, že by bylo fajn vycestovat, ale od začátku jsme věděli, že se budeme vracet zpátky domů. Jeli jsme na Nový Zéland, kde jsme byli rok a už dopředu jsme věděli, že tam budeme chtít pracovat a našetřit si peníze na další rok cestování. Pak jsme projeli nějaký pacifický země, Austrálii, jihovýchodní Asii, Indii, indické Himálaje, nepálské Himálaje… měli jsme i ambicióznější plán, ale pak už jsme byli unavení. Vrátili jsme se domů, ale byli jsme tu jen krátce, protože jsme věděli, že chceme ještě někam jet. Takže jsme znovu vyjeli. Vyráželi jsme sice zase na dva roky, ale finančně nám to vyšlo jen na rok, další pracovní vízum na Nový Zéland se nám už nepodařilo získat. Takže plán procestovat Ameriku jsme odložili… I tak jsme navštívili zajímavá místa, kde jsme ještě nebyli, např. Vanuatu, Srí Lanku, jižní Indii…“
Když Marek s Klárou začali cestovat, chtěli vidět vše na vlastní oči a zároveň se o věcech něco dozvědět, ne jenom povrchně. Plno potravin k nám míří z Asie a nikdo neví, jak nebo kde se pěstují. A to je samozřejmě špatně. Je hezký, že můžeme jít do nákupáku a koupit si, co se nám zlíbí, ale pátrat po výrobě konkrétního produktu se už nikomu nechce. Dozvěděli se mnoho informací například o čajích, které můžou dál předávat v čajovně Na Kopečku. Když přijdete do čajovny, vždy se tam najde někdo, kdo vám rád poradí s výběrem čaje, a to je fajn. Když jsem tam byla já, řekla jsem: „Dejte mi nějakej čaj, prosím.“, protože jsem neměla ani ponětí, co názvy na tom papíře, který jsem měla před sebou, znamenají. Od Marka jsem se dozvěděla, že mají i takovou malou specialitu v podobě vietnamské kávy. Využili toho, že ji, i nádobíčko na její přípravu, mohou získat od „našich“ Vietnamců a začali ji vařit i Na Kopečku. Pije se hodně sladká s kondenzovaným mlékem.
Na to kafe tam asi někdy zajdu. Tento rozhovor mi dal úplně jiný pohled na čajovnu,kterou mám skoro za rohem. Jsem nadšená, že stále existují lidé, kteří chtějí dělat něco jinak, předávat zkušenosti ostatním a rozšiřovat jim obzory. Čajovna Na Kopečku je velice příjemné přátelské prostředí a já doporučuji se tam vydat. Opravdu děkuji za krásný a pro mě obohacující rozhovor.
