O judu vím už celkem dlouho, ale nikdy jsem mu nevěnovala svou pozornost. Myslím, že to asi není sport pro mě, protože mám raději nekontaktní sporty, jako je například běh. U nás na šluknovsku působí dva oddíly. Sportovní klub Varnsdorf a JV judo v Rumburku. V Rumburku má judo dlouhodobou tradici, pěkné zázemí a podporu města. Každoročně tyto dva kluby společně pořádají Pohár Severu, závody pro děti, které jsou velmi dobře hodnoceny mezi odbornou veřejností. Můj kamarád Tomáš Kopeček judu zasvětil celý život. Věnuje se mu 27 let a je držitelem 1. danu (viz. obrázek), trenéra II. třídy, rozhodčího a zkušebního komisaře. Posledních 13 let působil jako trenér napříč všemi věkovými kategoriemi a jeho tréninky jste mohli navštěvovat v Teplicích nebo v Ústí nad Labem. Nakonec jako trenér zakotvil ve Varnsdorfu, který je nedaleko Jiříkova, kde momentálně pracuje jako učitel a vychovatel v Dětském Domově se Školou.
Na začátek se zase přiučíme něčemu novému, protože tu pro vás mám něco málo o historii tohoto sportu. Judo (v překladu jemná cesta) založil v Japonsku ve 2. pol. 19. st. prof. Jigoro Kano, který vlastně ze starého bojového systému samurajů jui jitsu vyjmul údery a kopy, a tím judo stvořil. Do tehdejšího Československa se judo dostalo na počátku 20. st. a byli jsme jedna z prvních zemí v Evropě, kde se judo začalo vyučovat. Je to olympijský úpolový sport a díky Lukášovi Krpálkovi, který vyhrál olympiádu v Riu a stal se mistrem světa ve dvou hmotnostních kategorií, je nyní judo opět na vzestupu.
Snad každý v dětství navštěvoval nějaký kroužek, kam nás přivedli rodiče a prostě jsme tam chodit museli. Někdo musel chodit do sboru, i když neuměl zpívat a někdo zase na fotbal, který ho vlastně vůbec nebavil. Byla to prostě povinnost, ze které měli radost hlavně rodiče. Podobně to bylo i u Tomáše, protože jeho taťka se znal s trenérem juda. Samozřejmě to měl stejně jako my všichni a tréninky vnímal spíše jako povinnost.
„…ale když jsem po pár letech přestoupil do klubu SK Judo Teplice, tak jsem tam našel suprovou partu lidí, a to si myslím, že bylo klíčové pro moje setrvání u juda. Společně jsme jezdili na závody, na kempy a společně i trénovali. Po maturitě jsme se každý vydal svojí cestou, proto jsem se začal věnovat trenérství, věděl jsem, že ten sport mám rád a nechtěl jsem ho opustit. Znova jsem poznal další super lidi, kteří se vyskytovali kolem juda a se kterýma spolupracujeme dodnes.“
Málokdo ví, že judo bylo vyhlášeno asociací UNESCO jako nejvhodnější sport pro děti. Na tréninku se prolínají různá sportovní odvětví, gymnastika, pohybové hry, reakční rychlost, posilování, různé úpoly… tudíž trénink začátečníků je velmi pestrý. Většina dětí, které se z juda přeorientovala na jiný sport, v něm patří mezi nejlepší. V judu nejde jenom o tu fyzickou složku, ale i o výchovnou. Od úcty k soupeři, přes umění prohrát, až po úklon, když se odchází ze žíněnky. Děti si z tréninku tedy neodnesou jen únavu z pohybu, ale obohatí to i jejich mysl.
„Nově se mluví o inkluzi ve školách a vůbec ve společnosti. Ale co já si pamatuju, tak jsme v oddíle nikdy neřešili, jestli je někdo bílej, černej, chromej… když jsi měl dobrý srdce, tak si byl součástí party a bylo úplně jedno, kdo jsi. Pokud jsi byl podrazák, tak jsi u nás dlouho nevydržel. Ale to si myslím, že je ve všech bojových sportech stejný. Kdo má špatný úmysly, tak u bojového sportu dlouho nevydrží.“
Jako závodník byl Tomáš takovej republikovej průměr, jak on říká. Na žádné velké medaile nedosáhl, ale to možná bylo zapříčiněno i tím, že když byl dorostenec, došlo v klubu k obměně trenérů a vůbec to byla taková doba útlumu. S dorosteneckým družstvem dvakrát vyhrál ligu, takže oficiálně má medaili mistr ČR. Na MČR v jednotlivcích skončil dvakrát těsně pod bednou a asi proto se začal tak brzy věnovat trenérské dráze, kdy mu pod rukou prošli pozdější medailisti z republiky. Momentálně je velice hrdý na to, že se mu povedlo prosadit kroužek juda u nich v ústavu a přesvědčit lidi, že se nejedná o násilný sport, ale že je kladen velký důraz na výchovnou stránku.
„Musím vyzdvihnout svého svěřence z ústavu Sebastiana. S judem začal před třemi lety a za tu dobu se nám povedlo dostat ho do takové fáze, že byl schopen konkurovat závodníkům, kteří se judu věnují od mala, jsou z velkého oddílu a mají perfektní zázemí při svém klubu. Bohužel loni mu vlivem zranění utekla možnost závodit na MČR. Jinak si vedl velmi dobře, několik medailí z republikových a krajských závodů. Největší úspěch jsme zažili asi v německém Werdau, kde skončil na druhém místě a dokázal porazit kluky s o dva až tři stupně lepším páskem. Nyní mi pomáhá na trénincích a zaučuje se jako trenér. Ono dost lidí si pomyslí, že to není žádnej velkej úspěch, ale když se zamyslíme na tím, že kluk s poruchama chování, kterému byla nařízena ústavní výchova, dokázal za tři roky to, co někteří nedokážou za svoji sportovní kariéru, tak si myslím, že na něho můžu být hrdej.“
Po tom, co jsem se dnes dozvěděla, musím konstatovat, že judo je krásný sport, ale já si zůstanu u svého nekontaktního sportování. Děkuji Tomášovi, že obohatil mé mozkové buňky opět o něco nového a hlavně zajímavého! Mějte se krásně a raději se zachumlejte do peřin, protože není radno v tomhle počasí vylejzat z baráku. Je totiž možné, že by se do vašeho systému mohl dostat virus. Nainstalujte si antivirák!
