Každý se v životě potkal s nějakými překážkami, špatnými lidmi nebo špatnými zkušenostmi. Já, ani Markéta Bendlová, se kterou se dneska dozvíte něco o šikaně a kyberšikaně, nejsme výjimkou. Máje je 21 let a studuje obor speciální pedagogiky na Technické Univerzitě v Liberci. Je školená/osvědčená peer aktivistka, která se věnuje primární prevenci rizikového chování dětí na základních školách, a to hlavně ve šluknovském výběžku. Mimo jiné se také věnuje tvorbě choreografií na maturitní plesy v rámci organizace Promaturák. To můžu sama za sebe doporučit, protože mé zkušenosti s Májou a jejím přístupem při pomoci v plánování našeho plesu jsou a byly na jedničku.
„Děti mnohdy nevědí, co to šikana je, a to je mým úkolem vysvětlit rozdíl mezi šikanou, škádlením, kyberšikanou, protože jsem se setkala s tím, že tyto pojmy nejsou příliš vysvětlovány, i když by v rámci minimálního preventivního programu a mezipředmětových vztahů být vysvětlovány měly“
Na začátek je důležité si říct, co to vůbec šikana, škádlení a kyberšikana je.
Šikana je úmyslné a opakované fyzické či psychické ubližování slabšímu jedinci (skupině) silnějším jedincem (skupinou). Šikana je zkrátka chování, jehož záměrem je ublížit někomu jinému, ohrozit ho a zastrašit.
Kyberšikana je forma šikany, která je realizována prostřednictvím elektronických médií, jako je internet a mobilní telefony, které slouží k agresivnímu a záměrnému poškození uživatele těchto médií.
Škádlení je mezi žáky běžná zábava a zároveň důležitá sociální komunikace, vzájemného poznávání a sbližování. Při škádlení se očekává, že to bude legrace pro obě strany.
Nejvíce zasažený je druhý stupeň základní školy, ale v poslední době se děti na prvním stupni začínají podobat žákům ve starších ročnících. Už tedy první třída je ohrožena šikanou a kyberšikanou. Primární prevence by měla probíhat již na 1. stupni. Velký význam má osvětová prevence v páté třídě, kdy nastává přechod na druhý stupeň a ten je velice kritický. V dnešní době se nerespektuje jinakost (fyzická i psychická), a proto vznikají mezi dětmi mnohdy posměšky, které často zajdou až do šikany. Jako nejhorší podoba šikany je dle Májiných zkušeností vnímána kyberšikana, protože tam si vše můžete přečíst kdykoli znovu a tím se stává útok opakovaným.
„Když jsem byla na základce, tak jsem zažila jak šikanu, tak kyberšikanu a škola to vůbec neřešila. Chtěla jsem být tím, kdo bude pomáhat šikanovaným dětem, když mně se pomoci nedostalo. Takže jsem se rozhodla, že já bych mohla být tím nestranným pozorovatelem, který se bude snažit šikanu odhalit. Mám takový šestý smysl, protože když dělám daný program a sedím v komunitním kroužku, tak vidím, kdo je tou obětí a kdo je agresor a celkově poznám, kde je problém.“
Bohužel i Mája měla tu čest se potkat se šikanou a kyberšikanou osobně. Vše začalo na druhém stupni základní školy, ale nejvíce se s tím potýkala v 8. a 9. třídě. Jednalo se o hromadnou šikanu, kdy ji spolužáci uráželi, vyhrožovali ji, každodenně ji posílali zprávy a zveřejňovali urážlivé statusy na sociálních sítích. Do všeho se zapojovali i lidé, kteří Máju vůbec neznali, protože bezhlavě lajkovali příspěvky, které o ní byly napsány. Velkým problémem bylo, že škola proti tomu nic nedělala a nesnažila se nic vyřešit. Pomoc našla až na OSPOD (Odbor sociálně právní opory dítěte), kde se snažili společně s Májou a její mamkou najít nějaké řešení. Nic nezabíralo a když se do školy pozvali rodiče agresorů a agresorek, tak učitelé přilnuli spíše k nim, než k Markétině mamce. Nakonec se vše vyřešilo hromadnou omluvou na předávání slavnostního vysvědčení. To je podle mě velice zanedbaná situace a důkaz, že by se to mělo dělat jinak.
„Zažila jsem také popsané školní zrcadlo rtěnkou a popsanou tabuli na hřišti naprosto autentickým nápisem Bendlová je…. Měla jsem velké štěstí, že jsem měla odvahu se svěřit prostřednictvím zápisu ze dne, kdy šikana dosahovala těch největších rozměrů. Svěřila jsem se mamce, která se zachovala, jak nejlépe mohla a šikanu začala se školou a s odborem sociálně právní ochrany dítěte řešit. Dopad na mě šikana a kyberšikana měla kupodivu pozitivní, protože mě tato negativní zkušenost posílila a tím jsem se mohla stát člověkem, který je odhodlán pomoci v boji proti šikaně a dalším sociálně patologickým jevům.“
V tomto případě tedy došlo k bagatelizaci (zjednodušování) situace šikany ze strany školy. Často ve školách není čas řešit šikanu, protože mají prostě hafo práce, a tak se na to vymlouvají. Přitom kdyby měli někoho nestranného, kdo by mohl říct dětem o prevenci a všem spojeném se šikanou, bylo by to na lepší cestě. Tohle se samozřejmě netýká všech škol, protože přiznání výskytu šikany ze strany školy je dobrým začátkem pro vzájemnou důvěru mezi školou a rodičem, protože právě přiznání a následné řešení vede k tomu, že k bagatelizaci na škole nedochází a že je škola případnou šikanu připravena řešit.
Mája provedla v roce 2017 vlastní průzkum šikany a kyberšikany v rámci internetového anonymního dotazníku a výsledky byly velice zajímavé. Když jsem se je dozvěděla, neměla jsem ani odpověď. O šikaně a kyberšikaně jsem věděla už dávno, ale že se vyskytuje až v takové míře jsem opravdu nevěděla. Až díky povídání s Májou o tomto tématu jsem si uvědomila, že jsem se také na základní škole setkala se šikanou. V tu dobu to všem přišlo jako dětské škádlení, ale asi tomu bylo jinak.
„Chtěla jsem mít objektivní výsledky přímo ze Šluknovského výběžku, kdy mi na anonymní dotazník odpovědělo 70 respondentů. Celkem se svědky šikany stalo 52 respondentů, z toho se 24 respondentů stalo přímou obětí. Kyberšikanu zažilo 24 respondentů. Bohužel věřím, že v nynějším roce by číslo svědků, či obětí šikany vzrostlo, protože se skutečně jedná o závažný problém, který se vyskytuje čím dál častěji.“
Poslední odstavec článku je věnován zejména rodičům. Měl by jim pomoct a poradit, jak se při řešení šikany či kyberšikany u svého dítěte zachovat.
Rodič by měl určitě jednat rychle, ale uvážlivě. Pokud se dítě rodiči svěří, měl by dát rodič najevo, že informace, které od dítěte získal, bere vážně a že svému dítěti poskytne pomoc a podporu. Klíčem je samozřejmě rozhovor, který je podstatný k získání důležitých informací. Některé dítě se dříve či později svěří, jiné si tuto informaci nechává dlouho pro sebe. Mezi nejčastější důvody, proč se dítě nesvěří je bojácnost, že dítěti rodič neuvěří, dále také snížené sebevědomí, pomsta agresora vůči jeho osobě a obava z reakce rodičů, kteří mohou situaci ještě zhoršit. Rodina je zásadním místem pro prevenci šikanování. Co se týče kyberšikany je situace složitější. Jedním ze základních problémů je fakt, že se kyberšikana odehrává ve virtuálním prostoru, jemuž dospělí často nerozumí a neumí si ani představit pohyb v něm. Rodiče by neměli omezovat svým dětem přístup k internetu, ale spíše se s nimi bavit o tom, co na internetu dělají a poskytnout jim bezpečný prostor ke sdílení.
„Určitě rodičům doporučuji knížku Minimalizace šikany – praktické rady pro rodiče od Kateřiny Vágnerové. Pokud zaznamenáte nějaké signály, nebo nějaké znaky šikany, je to výborná kniha, která poradí úplně se vším. Starším dětem doporučuji knížku od zahraničního autora Andrewa Matthewse STOP ŠIKANĚ a mladším dětem knížku od Aiji Mayrock Jak přežít šikanování!“
Asi nemám už ani co říct. Bylo to vyčerpávající a poučné, že ano? Jak já ráda říkám, jsme zas o něco chytřejší! Máju znám osobně a je to skvělá holka, která ví, co chce. Jsem vděčná za její energii, kterou předává, protože vždy, když ji vidím, rozzáří se mi úsměv na tváři. Přeji ti, Májo, ať se ti dál v tomto oboru daří jako doposud.
