V neděli 19. ledna 2020 do Městského divadla ve Varnsdorfu opět zavítalo sdružení FysioART, aby zde představilo novinku ze svého repertoáru. Představení Letokufr mělo premiéru 17.11.2019 v Praze na Korzo Národní.
Již tradičně představení mnohovrstevné, vícevýznamové, pro široké divácké spektrum. Přes propast let, generací a režimů. Jakési zdánlivé bezčasí, a přitom vlastně snadno zařaditelné.
Po dlouhé době něco, u čeho jsem nebyl od začátku, o čem jsem nic nevěděl, a nakonec bych snad i konstatoval, že výhodou bylo jít se dívat bez znalosti anotace.
Hořkosladké vzpomínky na dětství, na kamarádství, nevnímající fakt, že snít a doufat se smělo vlastně jen potajmu a na půdě, sbližování a roztržky, lumpárny a smutek. A kdesi na pozadí cosi divného, daleký svět, v něm „ztracení“ rodiče. A náhlý konec, střih, železná opona. Desítky let čekání se skoro šťastným koncem, nebýt toho ztraceného času.
PSIŠ: Protože vím, že poslední dobou žiji ve zcela jiném vesmíru než ostatní, že se nedokáži shodnout s ostatními, že má vyjádření se zdají čím dál většímu počtu kolem mne zcela nesrozumitelná, záhadná, kontroverzní, požádal jsem o pohled generaci milion let ode mne:
Ze 17. listopadu 2019 a pražské Národní do Varnsdorfu, z Prahy do minulého tisíciletí do Rumburku a z Rumburku až do dětství nás vzal Letokufr Hanky Strejčkové a kol. v Městském divadle ve Varnsdorfu.
Jak už je psáno výše, pohádka s názvem Letokufr měla premiéru 17. listopadu v Praze na Národní třídě v rámci oslav 30 let svobody. Pohádka, opět inspirovaná životy lidí v pohraničí v dobách válečných a poválečných, nás seznámí s dětmi, jejichž přátelství je na dlouhá léta přerušeno železnou oponou. I přes to, že v naší zemi v tuto dobu vládne temnota a nesvoboda, nebrání to prožít dětem nejkrásnější chvíle dětství a dobrodružství s ním spojené.
Celou pohádku doprovází nádherná barevná hudební improvizace na klavír a saxofon v podání bratrů Ondřeje a Jakuba Vláškových – členů mladé jablonecké kapely Manu Destra.
Dílo Hanky Strejčkové má opět několik vrstev a je na divákovi, kolik se jich odváží odkrýt a kterýma očima jej bude sledovat. Navíc interakce s malými ale náročnými diváky byla pro mě osobně naprosto kouzelná! Děti si hrály a hrály i za kus suchého chleba, který by do nich normálně nikdo nenacpal. Nakonec se děti zapojily přímo na jevišti, kde se jich postavy z pohádky vyptávaly a zkoušely je, co v nich z představení zůstalo – samozřejmě opět za kus žvance!
Helianthus
Foto IŠK:
