V pondělí 13. ledna 2020 pražský Lužický seminář hostil lužickosrbského básníka a novináře Benedikta Dyrlicha. Umělec známý českému publiku mimo jiné z varnsdorfských svátků lužickosrbské poezie zde v rozhovoru s básníkem a překladatelem Milanem Hrabalem představil svou novou dvouknihu memoárů.
Z původního záměru doprovodit čtení z knih několika otázkami se nakonec stal mimořádně zajímavý téměř dvouhodinový rozhovor. Dyrlich v něm zodpověděl celou řadu otázek i mimo obsah memoárů. Například na dotaz předsedy Společnosti přátel Lužice Lukáše Novosada, zda nechystá další díl, v němž by podrobněji pojal lužickosrbsko-české vztahy odpověděl, že toto téma si zaslouží důkladnější zpracování historiků a více pamětníků, než jen pohled jednoho člověka. Zajímavý byl také popis situace lužickosrbských spisovatelů v době NDR, zejména rozpor mezi určitými výhodami a současně sledováním tajnou policií. Ke čtení z knihy nakonec na přání posluchačů došlo v samém závěru. Dyrlich přečetl ukázku z knihy a Hrabal uzavřel oficiální program symbolicky Dyrlichovou básní o jeho okouzlení Prahou. Pro vážné zájemce jistě stojí za zmínku, že obě knihy autor daroval do pražské Hórnikovy lužickosrbské knihovny (kontakt: knihovna@luzice.cz), kde jsou k zapůjčení.
Spolu s fotografiemi zveřejňujeme Hrabalovo úvodní slovo k besedě, které stručně vystihuje podstatné o obou knihách:
Před dvěma lety vyšel v Budyšíně dlouho očekávaný první díl vzpomínek jednoho z hybatelů současné lužickosrbské kultury Benedikta Dyrlicha (1950) nazvaný Doma we wućekach 1. Loni na sklonku roku vyšel druhý díl. Obě knihy mají také svou německou variantu.
Váhám, jak název přeložit, protože slovo „wućek“ může znamenat stejně tak „útočiště“ jako „útěk“. A navíc německá verze této knihy má titul Leben im Zwiespalt, tedy přibližně Život v rozpolcení. (Německá verze Dyrlichových memoárů je skutečně verzí, nikoli pouhým překladem, protože kromě odlišného názvu obsahuje i odchylky v textech. Na mou otázku Dyrlich odpověděl, že byly vypuštěny některé pasáže, které pro německé čtenáře nebyly zajímavé a naopak doplněno několik citací, jimiž autor chtěl německým čtenářům sdělit o Lužických Srbech a jejich kultuře něco podstatného navíc. Vložená poznámka M. Hrabala)
Podtitul první knihy Ze zápisků, dopisů a pojednánívymezuje zdroje a časové ohraničení této publikace 1964 – 1989 . Za povšimnutí stojí, že začátek vzpomínek je datován rokem, kdy Dyrlich nastoupil do katolického Biskupského semináře v Schöneiche nedaleko Berlína. Později studoval filozofii a teologii v Erfurtu a nakonec divadelní vědy v Lipsku. Poté pracoval jako divadelní dramaturg v Německo-lužickosrbském divadle v Budyšíně. Po politické změně roku 1989 prošel různými profesemi – byl poslancem parlamentu za sociální demokraty, šestnáct let šéfredaktorem večerníku Serbske nowiny a téměř souběžně dvacet let i předsedou Svazu lužickosrbských umělců. V roce 1994 se Benedikt Dyrlich téměř stal saským ministrem kultury, když ho opoziční předák Karl-Heinz Kunckel přizval do svého stínového kabinetu jako experta na kulturu.
Vedle novinářské a vlastní literární tvorby byl motorem devětatřiceti ročníků literárně-uměleckého festivalu Mezinárodní svátek lužickosrbské poezie (od roku 1978).
Stručně o obou aktuálních knihách:
První dílvzpomínek je rozdělen do tří kapitol, jejichž názvy vcelku výstižně charakterizují obsah. Vždy se jako mozaika prolínají tři zásadní tématické okruhy: společenské a politické děje, rodinné události a radosti a strasti mladého básníka.
První kapitola Mladý autor s nejistými vyhlídkami(Młody awtor z njewěstym wuhladom) je ohraničena lety 1964 – 1975, tedy obdobím, kdy se Dyrlich připravoval na dráhu teologa. Proto je logické, že vedle prvních literárních pokusů a problematické situace svého národa se často zabývá konfesními úvahami. Už tehdy jeho zájem přesahoval hranice malé vlasti, a někteří čeští čtenáři se proto ptali, proč se Dyrlich nezmínil o události, která v těch letech „hýbala Evropou“ – tedy okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. K tomu autor mimo knihu dodává, že jeho zájem byl v té době zaměřen spíš na Polsko. A krom toho se lze oprávněně domnívat, že aktuální informace o této události byly u německých sousedů v tehdejším NDR velmi omezené a hlavně tendenční.
Následující kapitola Na hranicích nových obzorů (Na mjezach k nowym wobzoram 1975 – 1980) zachycuje léta autorových lipských studií. Mozaika citací ze zápisků a dopisů je tu a tam doplněna ukázkami z autorské poezie.
Ve třetí kapitole nazvané Z diktatury do svobody (Z diktatury do swobody 1980 – 1989) je stěžejním tématem postupný rozklad socialistického systému a jeho vliv na lužickosrbské instituce a privátní sféru. Lužickosrbský text je relativně často střídán dopisy a texty v němčině. Pro bilingvní lužickosrbské čtenáře to není problém – ve svém životě zcela běžně přecházejí z jednoho jazyka do druhého.
První díl Dyrlichovy vzpomínkové knihy byl velmi příznivě přijat literární kritikou v Sasku a také českým recenzentem dr. Leošem Šatavou, který mimo jiné píše: „…kniha životních vzpomínek, oscilující mezi ryze osobní a obecně lidskou rovinou, je bezesporu jedinečným počinem. Unikátnost textu je dána již nevšední skutečností, že se autor při jeho psaní (či spíše „redigování“) mohl opřít o obsáhlé, takřka celoživotní deníkové záznamy – nejedná se však o standardní zápisy do deníku, ale mnohdy i niterné filosofické a společenské reflexe hledání principů a smyslu běhu života.“
Na jiném místě své recenze Šatava uvádí:„...k jeho cti slouží právě i to, že se dnes (přes jistý nepochybný autorský výběr slouží) nesnaží své deníkové reflexe upravovat a „vylepšovat“ (viz kupř. pasáž o vlastním strachu při zapojení se do protirežimní demonstrace v Lipsku na podzim 1989).“
V Resumé v tomto duchu pokračuje: „Benedikt Dyrlich neváhal jít s nevšední otevřeností „s kůží na trh“ a představil veřejnosti silné dílo, svého druhu „mikrodějiny“ srbské Lužice sledovaného období, založené na osobní zkušenosti a výpovědi a transformované v obecné svědectví o lidech a době.“
Druhý díl je vymezen lety 1990 až 2018, tedy téměř do současnosti. Opět obsahuje tři kapitoly.
Úvodní kapitola: K njewuchodźenym brjoham K neprošlapaným břehům(1990 – 1995) zachycuje období Dyrlichova aktivního účinkování v politice, které by bylo možno charakterizovat tehdejším volebním heslem Natürlich Dyrlich! V dalších volbách už není úspěšný, ale do divadla se nechce vrátit, protože se nedokáže ztotožnit s tím, že divadlo vedou Němci, kteří neumí lužickosrbsky. Ale v Lužici zůstat chce, proto se ohlíží po jiném zaměstnání, kde by své přesvědčení o nutnosti podporovat a rozvíjet lužickosrbskou kulturu mohl uplatnit.
O tom je vpodstatě druhá kapitola nazvaná Z nowym wotmachom S novým elánem (1995 – 2009). 1. září 1995 totiž Dyrlich nastupuje jako šéfredaktor Serbských nowin a tato nová profese logicky zásadně ovlivnila jeho přístup
k informacím a také umožnila aktivně ovlivňovat lužickosrbské jazykové teritorium.
Wróćo ke korjenjam Zpět ke kořenům (2009 – 2018) zachycuje zatím poslední období Dyrlichova života, na jehož počátku se musel utkat především s důsledky těžkého úrazu hlavy, který mu znepříjemnil život na několik let a v jeho důsledku musel mimo jiné opustit redakci Serbských nowin. Rovněž si uvědomoval, že je nutné předat vedení Zwjazku serbskich wuměłcow mladším kolegům. V posledních letech se proto mohl intenzivněji věnovat své vlastní literární tvorbě a také politickému dění kolem tolik diskutovaného Lužickosrbského sněmu (Serbski sejm). Mimo jiné se z Budyšína, kde prožil podstatnou část svého aktivního života, v březnu 2018 přestěhoval do Drážďan. Nedlouho poté následuje poslední zápis v knize datovaný 17. srpna 2018. Končí, volně přeloženo, takto: „Minulost je rozpuštěný čas, budoucnost je tajemství, proto každá přítomná chvíle je dar.“
Milan Hrabal 13. ledna 2020
Pro zájemce uvádíme odkaz na úplný záznam rozhovoru a čtení dne 13. ledna 2020 (záznam pořídil Ondřej Šrámek):
