Sice mimo výběžek, přesto hned přes kopec.
“Lidová píseň, poezie a vlastně etnická hudba všeobecně je jakousi červenou nití, která se vine mou tvorbou od samotných začátků. Je pro mne obrovskou inspirací a zřejmě se k ní budu vždy znovu vracet. Cítím v ní omamnou a drásající vůni našich kořenů, radost a lásku jdoucí ruku v ruce s bolestí a smrtí, osudovou návaznost na něco ryzího a archetypálního uvnitř nás, co díky bohu často ani po staletích nemizí.” Tak uvádí choreograf Petr Zuska večer s názvem Carmina vetera (Staré písně) za doprovodu hudby v podání a úpravách Jiřího Pavlici a Hradišťanu, dua Vyšívanka a Jiřího Tichoty se Spirituál Kvintetem.
Namísto druhé choreografie s názvem Lyrická, která je součástí celé Carminae veterae, jsme ve středu 15. ledna 2020 v Divadle Nového Boru viděli číslo nesoucí název Musica slovaca, choreografii Pavla Šmoka inspirovanou slovenským folklórem a lidovým tancem. Tanečníky Elišku Novákovou a Dalibora Lekeše doprovázela hudba skladatele Ilji Zeljenky.
Fo(u)r One – slovní hříčka v anglickém názvu evokuje dva významy: “čtyři” a zároveň “pro jednu”. Jde o čtyři balady – indickou, irskou, arabskou a židovskou, doprovázející jednu tanečnici, jednu ženu, která reprezentuje čtyři hlavní, staré, přesto dosud existující kultury světa. Duchovno, duševno, tělesno, ženství. To vše v podání tanečnice Terezy Hlouškové s naprosto dechberoucím zakončením s přesahem. Pro mě jedno z nejúžasnějších uměleckých děl tohoto tisíciletí napříč obory a žánry.
První choreografie Ej lásko na motivy lidových písní a slovanského folklóru, mládí a s ním spojeným zklamáním ze zlomených srdcí a lásky, která, jak píše Petr Zuska, protéká našimi životy a osudy lidstva od nepaměti, jako ,,voděnka mezi břehama”. A která je zároveň leitmotivem večeruzavírající choreografie Růže, věnované právě mladým interpretům – absolventům Pražské taneční konzervatoře, kteří ji též ve složení: Dalibor Lekeš, Natálie Glembová, Oldřiška Neumannová, Albert Kaše, odtančili spolu s tanečníky PKM Ivetou Krmelovou, Alešem Krátkým, baletní mistryní a asistentkou choreografa Lindou Svidró, která soubor PKM vede a mým teenagerským idolem ale hlavně vynikajícím všestranným tanečníkem a vítězem soutěže Star dance, oceněným v roce 2019 Cenou Thálie (v kategorii Tanec a pohybové divadlo) – Dominikem Vodičkou.
Všem s duší umělce, bohéma nebo jen milovníka všeho krásného doporučuji cokoliv z repertoáru Pražského komorního baletu. Není to balet v piškotech, tylových sukní a pánů v legínách. Je to něco nového, moderního, vzrušujícího, co okouzlí každého, kdo se nebude bát usednout do hlediště a nechat se překvapit.
Foto: © Pražský komorní balet – Serghei Gherciu (gs_photographer; @gherciu_serghei)
PS IŠ:
Po velmi, velmi dlouhé době jsem šel do divadla. Bez foťáků, jen tak, protože jsem chtěl. Pražský komorní balet znám díky manželce roky, chodili jsme na jejich vystoupení ještě za Pavla Šmoka do Pakulu (komu dnes tohle označení ještě něco říká). A asi ještě nikdy jsem tolik nelitoval, že fotit nemůžu. I když sebelepší obrázek nemůže vypovídat o tom, co bylo během večera k vidění. Je to trochu jak náraz v plném letu do bagru. Protože tohle je TANEC. Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí a jistotou se Petru Zuskovi podařilo navázat na odkaz Pavla Šmoka. A přitom neustrnout. Nejspíš si spousta lidí ani nevšimla, že došlo k výměně jednoho tance (viz výše) – původní Šmokova choreografie nezestárla a do večera víc než pasovala. A ještě na jedné věci jsme se s manželkou shodli – kumšt v rukou Petra Zusky je i v tom, že pro svou myšlenku, pro dokonalý tanec, nepotřebuje osoby, které by byly tanečníky v tom smyslu, jak je chápeme z Labutího jezera nebo Giselle. Malí, velcí, hubení či oplácaní – je to jedno. Všichni jsou dokonalí. Po tomhle zážitku mám silný pocit, že místní příští přehlídku „scénického“ tance rozdýchám ještě hůř, než roky minulé.
