Tak co Vánoce? Doufám, že jste si je všichni užili a nikdo se z toho šílenství doopravdy nezbláznil. Víte, že tohle je můj poslední článek v tomto roce? Rok „dvadevatenáct“ utekl rychleji, než by kdo čekal, proto mám pro vás téma běhání. Varnsdorfský rodák Karel Valenta běhá totiž o sto šest. Nikdy se odtud odstěhovat ani nechtěl, protože to tu má rád a jak on sám říká, nemá to tu ještě pořádně prozkoumaný. Neustále se hýbe a potuluje se spolu se svým pejskem Bellinkou po kopečkách v okolí. A neběhá jenom s pejskem, často se k němu připojí i několik stejně nadšených kamarádů. Mezi ně patřím někdy i já, ale opravdu jen někdy. Každý týden si dopřává spolu se svým kamarádem Vojtou Zahradníkem výhled z vrcholu Jedlové. Bez přerušení týden co týden na ni stoupá a tento bude již 326. a Vojty 65. Letošní podzim také strávil sbíráním bodů do aplikace Horobraní. Za pouhé čtyři měsíce se mu podařilo oběhnout všech 98 vrcholů v Lužických horách definovaných v této aplikaci. Tento článek jsem se rozhodla směřovat letošním rokem a akcemi, výzvami a závody s ním spojenými.
Pražský maraton
Cíl byl jasný. Zaběhnout Pražský maraton pod tři hodiny. Před tímto závodem měl Karel svůj rekord v terénním maratonu tři hodiny a šest minut, chtěl se však ještě zlepšovat! Do Prahy se s ním vydal tatínek, který ho podporuje všude, kde může, a kamarád. Je to obří akce a když říkám obří, tak myslím fakt obří. Každý rok se účastní kolem deseti tisíc závodníků. Všude je teda spoustu lidí a vlastně se nikam nedostanete, ale nikomu to nevadí… je to prostě takový běžecký svátek. Samotná trať je téměř placka, na které se sem tam objeví kopeček. Pokud si chcete vyzkoušet svůj první maraton, tohle je ideální. Máte furt s kým běžet, dokonce se s běžci i potkáváte (trasa se na několika místech kříží) a je tam hrozně fajn atmoška. Ačkoli Karel nijak zvlášť na tento maraton netrénoval, zaběhl ho v čase 2 hodiny a 55 minut! Svůj cíl si tedy splnil. V tom mu hodně pomohla jak atmosféra samotného závodu, tak hlavně podpora od těch, které si přivezl s sebou.
„Když jsem byl na 36. kilometru a podíval jsem se na hodinky, kolik mi zbývá, zjistil jsem, že můžu ještě zpomalit a stejně to stihnu. Z toho jsem měl obrovskou radost!“
Prominentní vrcholy Lužických hor
Jedná se o výzvu inspirovanou britským během Bob Graham Round, kterou Kája také plánuje vyzkoušet. Za úkol je přeběhnout za 24 hodin osmnáct předem určených vrcholů. Trasa a pořadí vrcholků je na vás, ale na konci to musí tvořit okruh. Karel tuto výzvu úspěšně pokořil tento rok už podruhé a samozřejmě nekončí! Minulý rok se mu to povedlo samotnému a letos zkusil trasu zdolat se svým kamarádem Járou Hriadelem. Zvolili trasu o vzdálenosti 106 km, kterou zvládli za 16 hodin a 30 minut. Před samotným dnem D, kdy budete usilovat o členství v klubu PLVH, je nutno věnovat spoustu hodin přípravě doma i venku. Kája samozřejmě využil i svých zkušeností z minulého roku. Na takové akce je těžké si najít parťáka, se kterým to poběží samo, ale to nebyl případ Karla a Járy. Ti dva dokáží mluvit snad o všem a někdy si i pozpěvují. (Nepřeju vám to zažít!). Také v této výzvě nesměla chybět podpora Karlova tatínka, švagrové a samozřejmě kamarádů, kteří s nimi na jednotlivých částech i popobíhali. Též Bellinka zdolala velkou část trasy! Neuvěřitelných 83 km přes 13 vrcholů. Každý tuto výzvu ale nedokončí, 60% úspěšnost mluví za vše. Není to nic jednoduchého!
„Kdo zná Lužičky, tak ví, že na každý vrchol cesta není. Musíš si ji někdy sám najít, nebo jít přímo kolikrát lesem po čtyřech, nebo po kamenech“.
Od Tatier k Dunaju
Dříve Karel běhal Štafetový běh Sněžka, ve kterém šlo o doběhnutí ze Sněžky do Prahy v co nejkratším čase. Nikdo z týmu se na závod nechtěl moc vracet, protože nebyl dobře připravený. Každý rok např. předběhli značící vůz, takže se museli řídit jen sami sebou. S těmito zkušenostmi Karel chtěl zkusit něco nového, ale nečekal, že to bude přivedeno i okolnostmi. V posledním ročníku závodu ze Sněžky vyhráli startovné na následující rok, ale pořadatel přestal komunikovat, závod zrušil, takže se Karel začal poohlížet po něčem jiném. A to něco byl závod Od Tatier k Dunaju dlouhý 345 km. Jelikož je to největší slovenský závod, co se týče startujících týmů, neměl Kája vůbec představu, jak to všechno dopadne, ale i přes to do toho šel. Už od zaregistrování do závodu Karel hučel do celého týmu se jménem Why not! (12 členů), aby si nastudovali trasy a byli na vše připraveni. Vše bylo ale senzačně připravené a už od samého začátku věděli, že to bude jinak než na Sněžce. Super věc byly online výsledky! Celý tým hned věděl, jak na tom po jednotlivých etapách je, a i jejich blízcí mohli sledovat, kde se právě nacházejí. Nastala ale i krizová místa např. když se na předávce potkalo více týmů najednou. Tým Why Not! startoval mezi posledními a doběhl jako první do cíle. Samozřejmě závod vyhráli… protože prostě Proč ne?! (Čtěte jako slovenský moderátor, který se snaží mluvit česky).
„V dálce svého třetího a posledního úseku jsem viděl toho úplně prvního na trati, ale on se nechtěl nechat předběhnout. On se prostě zakousl a běžel. A těsně před předávkou jsem ho měl asi 15 metrů před sebou, ale už jsem neměl sil ho doběhnout. Předával jsem štafetu Járovi a už z dálky jsem křičel: „Vem si ho! Vem si ho!“. On přidal a měl ho asi za 15 sekund“.
Jedlová 24 hodin
Svou závodní sezónu Karel zakončil netradičně. Bylo mu jasné, že po akci takového typu nebude moct hned závodit, a proto ji nechal až na podzim. Této akce se mohl zúčastnit ať už běžec, neběžec, turista, cyklista, s pejskem, kočkou… prostě kdokoli! Určeny byly tři body, které jste museli pravidelně střídat. V praxi to tedy bylo – bod 1, vrchol, bod 2, vrchol, bod 3, vrchol, bod 1… a tak to pokračovalo až do té doby, dokud vám nohy nevypověděly svou službu. Možná si říkáte, proč by tohle někdo dělal. Chodit furt na stejné místo celý den, není to nuda? Tato akce měla ale přidanou hodnotu. Za každý výstup, který se na vrcholu registroval pomocí šatních bloků, se darovaly 3 koruny na sbírku pro děti na diabetologii v ústecké nemocnici. Celkem se vybralo 1 300 Kč za více než 200 výstupů! Někteří běžci darovali i více jak tři koruny za výstup. Nejvíce vrcholů (45 výstupů/106 km/7 300 výškových metrů) nastoupal Karel se svým parťákem Járou Hriadelem.
„Více mi vadilo sbíhání dolů, protože mě bolela kolena, ale pak se to nějak uklidnilo. Nahoru mi to nevadilo nikdy.“
Ještě tento rok můžete Karla zastihnout na Silvestráku ve Varnsdorfu. Tam snad poběžím i já, ale autogramy až po závodě! Tyto příběhy, co jsem dneska vyprávěla já, jsem slyšela tento rok už mnohokrát, ale vždy si je poslechnu (teď i přečtu) s radostí znova. Ráda jsem tě v těchto akcích podporovala, Kájo! Proto děkuji, že sis udělal čas a vzpomínali jsme spolu na tyhle super zážitky!
