Hlavní program divadelního festivalu Vítr z hor v sobotu 16. listopadu 2019 obstaralo osvědčené sdružení FysioART, tradičně v několika časech během dne bylo k vidění interaktivní představení 2:0 4:3. Nerad, velmi nerad se opakuji, ale nezbývá nic jiného. O mnohých záležitostech se mi píše těžko. Na tvorbu FysioART se pokaždé těším, velmi rád se dívám, ale právě ona patří do okruhu toho, o čem se mi následně velmi těžko vyjadřuje. Stalo se totiž, že nejsem pouhopouhý divák a konzument, ale jsem účasten. Účasten mnohdy od prvotního nápadu sleduji, co postupně padá pod stůl, co naopak nabobtnalo a přibylo, jak se nápady objevují a mizí, a hlavně při opakovaných provedeních mám možnost sledovat reakce na publikum, přizpůsobování se situaci, živost a různorodost jednotlivých představení. A ano, také postupný vývoj. Jaksi jsme se posunuli od hravě morbidních, pohádkových, snových, tanečně-naučných, rodinných motivů. Vážné tóny zaznívaly v tvorbě FysioART už dříve, ale tady „u nás“ získal repertoár další tón. Historický, seriozní, ba až ponurý. Díky Varnsdorfu, díky Rumburku. A letošní snad původně zamýšlená sportovní zábavná féeire se zvrtla právě tímhle směrem…
Napadá mne analogie s mnohými školními představeními. Žáci a studenti přicházejí a netuší, co bude, o čem to má být. I tady by se hodilo něco málo vědět dopředu. Nemohu se zbavit dojmu, že leckdo ještě ani teď, dávno po shlédnutí představení, netuší, co se vlastně skrývá za jeho názvem. Strašně rychle zapomínáme, pro mnohé jsou roky 1968+9 a 1989 vzdáleny stejně, jako středověk. Už na generálce se prokázalo se zkušebním publikem, že i ti dospělejší vlastně netuší, nač se dívají… A to je katastrofa. Ten kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít. I v tom byl smysl tohoto představení. Třeba to někoho nenechalo v klidu a začal se zajímat, pátrat. A ti starší si třeba připomenuli, jak to bylo, v čem jsme žili.
Ano, je třeba konstatovat, že to byla i zábava. I já se mnohdy smál. Ale vlastně docela hořce. S vědomím, co bylo a co je. Kam jsme se to za ta léta zas dokázali dostat. Kolik nadějí a očekávání vyletělo komínem. Jak jsme zase zhloupli, přestali vidět zjevné, zalezli do ulit, začali se opět bát.
Opakuji – v tom byl pro mne smysl představení. Ukázat, že nevidíme zjevné, že přehlížíme to, co máme před nosem. Že i ta nejkrásnější tvář může být ta největší svině. A že se tací dokážou v každé situaci oklepat a zas a znovu se po zádech ostatních vyškrábou nahoru. Smutek v tom, že nikdo z přítomných ani jednou nedokázal určit přes milion jasných náznaků v ději, kdo je ten práskač, udavač, spolupracovník, „kamarád“ – jak potom můžeme něco vidět a odhalit v reálu? A násobený smutek v tom, že v tomhle městě nám „externisté“ musí připomenout „cenu i tíhu svobody, Sametovou revoluci, bez které by mnozí nebyli tam, kde jsou a jiní by neměli ani šanci promluvit“. Protože zatímco v okolí se kulaté výroční připomíná, tady u nás se oficiálně mlčí.
Co se fotek týče, dlouho jsem se rozhodoval, jak s nimi naložit. Zkoušení, generálka, 4 ostrá provedení pro diváky. Původně takřka 3000 fotek. Po selekci zbylo cca 2000, jako ucházejících vybráno 300. Z nich pak došlo ke konečné probírce, jejíž výsledek je tu k vidění. Druhou otázkou bylo řazení – nakonec jsem se pokusil utřídit zbylé nikoli dle skutečného času nafocení, ale dle logiky děje. Takže se pokud možno ničemu nedivte.
Foto IŠK:
