Myslíte, že je kickbox pro holky? Já ne, ale Andrea si to očividně myslí. Andrea Farská, dvaadvacetiletá kickboxerka z Rumburku, která před čtyřmi lety vyhrála již svůj druhý titul mistryně světa ve španělském městě Benidorm. První získala v roce 2014 u nás v Praze. Vystudovala bezpečák ve Šluknově a v současné době dělá přijímací zkoušky ke státní policii.
Jako malá se Andy věnovala plavání. Plavala devět let, ale když začala s kickboxem, kryly se jí tréninky. Musela si tedy vybrat mezi zmlácením a utopením. Plavání ji už nebavilo, jelikož a protože měla špatný kolektiv. A to udělá hodně. Takže s tím skončila a začala naplno s kickboxem, který ji bavil.
Jak jsme se všichni shodli, kickbox typicky holčičí sport není. Také je jediná holka, která v jejich klubu je. Klub se jmenuje KBC Milda team a trénují v Krásné Lípě pod vedením trenéra Milana Duška, který mimochodem 14. prosince bude bojovat o titul na galavečeru FULL FIGHT NIGHT v České Lípě. Andy tam bude zápasit také v disciplíně K-1, tak tam třeba zajeďte zafandit! Kickboxu se tato slečna věnuje okolo devíti let a dostala ji k tomu mamka. To je pro mě nepochopitelné ještě víc. Ze začátku to bylo jen pro naučení základních prvků sebeobrany, ale Andy se do toho zbláznila a nebylo cesty zpět. Když viděla, jak se kluci připravují na závody a jela se tam s nimi i podívat, úplně ji to pohltilo. Začala s trenérem trénovat více a odstartovala svou cestu závodění.
Kluci byli rádi, že konečně nějaká holka vydržela. Občas se tam objevila i jiná, ale jak se rychle objevila, stejně rychle i zmizela. Jak jsem psala, není to pro každého.
„Na začátku mě některý kluci vůbec nešetřili. Říkala jsem si, že na to kašlu, že přestanu chodit. Ale vydržela jsem to a jsem za to ráda. Získala jsem tím skvělou partu. “
Myslím, že je to určitá výhoda trénovat s kluky, protože ji mezi sebe přijali a nedělali rozdíly, jestli je to holka nebo kluk. Andy se tak nezalekne kdejaké soupeřky, kterou před ní postaví při zápase. Je od kluků zvyklá i na horší věci.
A co Andy a strach? Prý to tak hrozný není, ale když jdete do zápasu, respekt a trochu strachu musíte mít vždycky.
„Když jsem byla mladší, tak jsem se tolik nebála, protože mi to “nedocházelo”, ale jak jsem starší, tím je to složitější. Monokl jsem měla asi jen dvakrát, mám na to štěstí. Jednou se mi v zápase vyvrkl kotník a natáhly se mi vazy. To byl asi nejhorší úraz.“
A máte třeba představu, kolik stojí vybavení, abyste vůbec tenhle sport mohli dělat? Když mi to vše řekla, tak jsem na ni jen koukala a možná se trochu usmívala. Levné to určitě není, to všem asi došlo. Každý si bude myslet: „Vždyť jí stačej jen boxerky!“, ale ono ne. Na závody je potřeba helma, boxerky, chrániče zubů, bandáže, prsní chránič, suspenzor… je toho potřeba zkrátka hodně. Ve finále se můžete dostat až na částku deset tisíc. Na trénink vám ale stačí jen základní vybavení.
Teď už Andy soutěží v kategorii ženy. Říkala, že je to o hodně těžší, protože už to není omezené věkem, jako třeba v juniorech. Postavili ji například ve dvaceti proti třicetileté ženě, která kickbox trénuje, se kterou se nemohla rovnat. Má více úspěchů v juniorkách, protože byla na škole a mohla se kickboxu věnovat více než teď. Jak už jsem se zmiňovala, získala v roce 2014 svůj první titul mistryně světa v kategorii juniorek organizace WKF v Praze. Hned další rok získala titul opět, tentokrát ve Španělsku v organizaci WKA. Musela vždy absolvovat určitý počet zápasů a probojovat se až do finále. Intenzivní přípravě se Andy věnovala minimálně měsíc před zápasem, kdy každý den po škole měla trénink.
„Po finálním zápase jsem ze srandy volala mamce a říkala jí, že jsem prohrála hned v prvním zápase, že jsem sem jela zbytečně.“
V tomto sportu to není jako u profi, že MUSÍTE svůj titul obhajovat. Ten titul prostě vyhrála a je prostě její a prostě jí ho nikdo už nevezme. To se mi líbí.
Ještě ten rok, po Španělsku, ji čekala maturita a tak si musela dát od kickboxu pauzu. Svěřila se, že se pak k tomu zaboha nemohla zpátky dokopat. Až před dvěma lety se ke kickboxu zase vrátila. Pořád se věnuje zápasům, ale už ne v zahraničí.
A jsme zase o něco chytřejší, ani to nebolelo. Děkuju týhle super holce za krásné odpoledne, které jsme spolu strávily a našly nejedno společné téma. A co vy? Doufám, že jste teď namotivováni a jdete si hned zítra zacvičit. A jako obvykle… příští středu, nezapomeňte!
