V úterý 26. listopadu 2019 ve varnsdorfském Městském divadla předvedlo pražské Divadlo Na zábradlí původní inscenaci Hamleti.
Ze všeho nejraději bych použil šikovnou únikovou finta, napsal Obrazem dvojtečka a byly by tu jen fotky. Jenže během týdne se mne tolik lidí ptalo na názor a tvrdilo mi, že je zvědavo, co tentokrát napíšu, že se z toho mohu těžko tímto způsobem vylhat.
A přitom nevím. Prostě opravdu nevím. Ten kus sice patří mezi takové, co dokáží silně polarizovat obecenstvo (skvělé-úžasné-super vs absolutní krávovina a nechutnost), ale nejsem tam ani tam. Nepatřím k těm, co by je krajně pobouřila násobná nahota na jevišti a nadužívání vulgarit, i když z nahých chlapů a tisíckrát opakovaného hovna odvázaný nejsem. Ale stejně tak, byť jsem se několikrát zasmál, nemůžu chrlit superlativy. Že prý je to snad o absurditě hereckého povolání. No jo, ale co já s tím? Přišlo mi to od začátku do konce jako samoúčelná snaha šokovat. Je-li tohle vskutku trend, který prý inscenačně ovládá mnohé pražské scény, pak je nejspíš načase, abych do divadla přestal chodit.
