Určitě každý z vás viděl alespoň jednou dokument o domorodcích, kteří hráli na nejrůznější nástroje, které jim příroda nadělila. Ať už to byli různé klacíky, chrastítka z mušlí anebo taková dlouhá větev, která vydávala zvláštní bzučivý tón. Že nevíte, co to je? Dozvíte se to v mém dalším rozhovoru, tentokrát s Jaroslavem Novákem. Bydlí v Jiřetíně pod Jedlovou a zajímá se o výrobu a hru na didgeridoo. Mimo jiné postupně pracuje na rozjetí vlastního masérského minisalónu v Jiřetíně! Já k němu běžím na masáž a vy si zatím můžete přečíst o zvláštním nástroji zvaném didgeridoo.
Mohl byste se v krátkosti představit?
Jmenuji se Jaroslav Novák. V současné době pracuji ve firmě specializující se na výrobu kabelů a konektorů v Horním Podluží na pozici zákaznického servisu, kde mám na starosti anglicky a německy mluvící zákazníky. Co se týče mých zájmů a koníčků, je to už od mala sport. Jako malý jsem hrál lední hokej, ale tady v našem kraji na to nebyly moc dobré podmínky (chyběl krytý stadion). Hokeji jsem se přestal věnovat naplno v dospívání. V té době jsem začal hledat spíše něco, co mě uvolní a dá do pohody. Více jsem poznával lesy v blízkém i vzdálenějším okolí při jízdě na horském kole. Také se začínal zajímat o jógu, taichi a slackline. Cyklistika v té době mě ale chytla nejvíce. Díky ní jsem mohl zakusit po škole, jak jen to šlo, kontakt s přírodou. Zajel jsem si na nějaké hezké místo a tam jsem si zacvičil Taichi a jen tak plynul .
Co to vlastně didgeridoo je?
Je to jeden z nejstarších, nejprimitivnějších nástrojů. Jedná se vlastně o dutou větev, ve které se po přiložení úst na její náustek a vibrací rtů vnitřek dutiny rozrezonuje a rozezní. Údajně byl tento nástroj rozšířen již před více jak čtyřiceti tisíci lety. Didgeridoo je vždy spojované s Austrálií, ale hrálo se na něj i na jiných místech ve světě. Ale s Austrálií si jej nejvíce spojujeme. Roste tu hodně eukalyptových stromů, které jsou jako materiál nejvhodnější. Aborigince výroba nestála skoro žádné úsilí, protože jim v tom pomáhali termiti, kteří v dutinách kmenů žijí a vyžírají vnitřek kmene. Aboriginci vždy poklepem a svou intuicí přesně zjistili, kde kmen uříznout. Takže si snadno během putování nástroj vytvořili a přiložením rtů k náustku začali vydávat bzučivý zvuk. Mohli k tomu přidávat další jiné typy zvuků jako různé skřeky hlasivkami, jiné zvuky pomocí modulace rtů, pohybů jazyka, přefuky… těch možných zvuků je spousta. Pak je na hráči samotném, aby z nástroje vyšlo něco smysluplného. Používali tento nástroj pro rituální obřady, převypravovali si pomocí nástroje i historii předků, která se předávala z generace na generaci. Hru doplňovali různými doprovodnými nástroji (klacíky, chrastítka z mušlí…).
Z didgeridy může být vydáván jen základní plynulý zvuk, tzv. dron. Je ideální pro meditativní poslech, ale dá se hrát i více dynamicky, třeba ve stylu beatboxu. Každý člověk si může najít svůj styl hraní a může mezi styly i přepínat. Já si rád sklouznu do obojího a to podle momentálního rozpoložení. Rád hraji sám pro sebe, ale i pro ostatní, koho to potěší a snad nejradši hraji s někým dalším, kdo za doprovodu bubínku, kytary nebo steel drumu, či různých dřívek, se mnou udrží přesný, pravidelný rytmus. Nehraji nic složitého, hraji jednoduše v pravidelném rytmu a sem tam zkouším nové zvuky a jejich kombinace. Pravidelným hraním se postupně a polehounku zlepšuji.
Je mi ctí propagovat didgeridoo v tomto článku, protože tento nástroj na poslech, či samotné hraní, je pro každého, kdo rád přepne na trochu jiný, klidnější režim. Soustředěním se na zvuk, svůj dech a celkově na své tělo při hře, už samotou koncentrací alespoň na jedno z výše uvedeného, nás dříve nebo později může navést do medičních stavů. Myslím si, že na světě by mohlo být zase o trochu pohodověji, když by lidé častěji sahali po hudebních nebo intonačních nástrojích místo toho, než aby trávili večery na sociálních sítích nebo si hlídali slevy před black fridays.
Jak jste se k didgeridoo samotnému dostal?
První didgeridoo mi před šestnácti lety dovezla má sestra (Pavlínka Stránská), když se vrátila z cest po Austrálii. Byl to suvenýr, ale dalo se na něj začít hrát. Samozřejmě když se člověk učí sám a neví o nástroji nic, tak celý proces učení hodně dlouho trvá. Trochu v tom tak zvaně tápe, ale i to je součást procesu. Samozřejmě, že je dneska spousta možností posunout se rychleji kupředu, třeba na kurzech hraní nebo z YouTube, ale není nad to, když si na leccos přijdete sami. Mně tedy hodně pomohl i jeden kamarád z Varnsdorfu, Tomáš V., který se hře a výrobě věnuje ještě déle než já.
Co byl první impulz didgeridoo i vyrábět?
Primární impulz byl ten, že jsem si při mé pozdější návštěvě Austrálie objednal přes místní vyhlášený internetový obchod didgeridoo v tónině E. Což je relativně vysoké ladění a já si pak uvědomil, že to není úplně můj nejoblíbenější nástroj. Imponují mi spíše hlubší meditační tóny D, C nebo B. Ale nějaký čas jsem na něj hrál,ale po návratu do Čech ho obratem prodal. V té době jsem se seznámil s kamarádem Tomášem Vokálkem z Varnsdorfu, který má stejné nadšení do hry a výroby jako já. Postupně mě zasvědcoval do hlubších tajů hry na nástroj i jeho výrobu.
Jak se takové didgeridoo vyrábí?
V Čechách, protože nemáme eukalypty jako v Austrálii, se používají pro výrobu naše dřeviny s největší hustotou, jako je třeba jasan, dub, buk, hloh nebo akát. Měkké dřeviny, které rostou rychle a nemájí tak nahuštěné dřevo, není tak vhodné, protože se zvuk neodráží tak dobře od vnitřní stěny a zvuk je tak nástrojem více absorbován. Ve výsledku zvuk může znít až zastřeně.
Na dřevo pro výrobu nástroje se ideálně chodí v době, kdy jsou stromy ve vegetačním klidu. Ideálně na novolůní, kdy měsíc není vidět a strom v tomto období stahuje vodu do kořenů. Sběr dřeva na daném pozemku vřele doporučuji pouze po souhlasu jeho majitele. Klade se důraz na to, aby zásah do přírody byl minimalizován. Vybírá se ideálně polosuchý nebo suchý kmínek nebo se chodí tam, kde jsou nahuštěné nálety stromů a odebráním jednoho kmínku je dáno více prostoru těm okolo a s ponecháním více volného prostoru mají tak ostatní stromky šanci se lépe prosadit a dorůst. Pro každého, kdo se zabývá prací se dřevem, by mělo být samozřejmostí sázet nebo pomáhat s výsadbou nových stromů na vhodná místa, ideálně po dohodě s vedením obcí.
Nasbírané dřevo nesmí schnout rychle a nerovnoměrně, jinak popraská. Nejlépe schne pod venkovním přístřeškem, kde proudí vzduch. Konce se zatírají barvou, protože mají tendenci schnout rychleji. V závislosti na průměru a typu dřeva a podmínkách pro schnutí, může mít doba schnutí široké rozmezí. V průměru však počítejme s přibližně třemi roky minimálně.
Po schnutí následuje už samotná výroba. První způsob, když pominu ideální výpomoc od termitů, je, že na pásové pile se kulán rozřízne podélně napůl. Půlkulatými dlátky se pak vnitřek vydlabe. Je to docela fyzicky náročná práce, která závisí na zkušenostech výrobce kde a jakou tloušťku stěny zvolí a vůbec, jaký profil vnitřní dutiny bude nastavovat v závislosti na tom, jaké vlastnosti se od didgeridy budou požadovat. Když je vydlabáno, nanese se vodou ředitelné lepidlo, přiloží se oba kusy k sobě a pevně stáhnou svorkami. Vše se nechá zatvrdnout. Druhý den se svorky sundají a vnitřní i vnější část se přebrousí. Celá vnitřní plocha se většinou prolévá vodou ředitelným lakem, splňující správnou hygienickou normu. Vylití vnitřku lakem je lepší z hlediska hygieny, protože se pak nástroj lépe udržuje a to tak, že ji čas od času proliji vodou vnitřek, vyčistím kartáčem na láhve připevněný na delším nástavci. Vnější strana se po obroušení může také natírat vodou ředitelným lakem nebo napustit přírodním olejem. Někdo před tím na povch maluje různé ornamenty nebo moří do různých odstínů. Možností je opravdu mnoho a každý výrobce si může najít svůj styl a kdykoliv přejít opět na jiný.
A druhý způsob výroby je ruční vrtání sadou dlouhých vrtáků, tzv. nebozezy od průměru 20mm do 50mm. Jsou to staré vrtáky vykované z kvalitní poctivé oceli, které se dneska velmi těžko shání. Čas od času je sem tam někdo najde na půdě po dědečkovi, pak je draze může nabízet na internetu, neboť je o ně veliký zájem. Vrtá se od nejmenšího průměru, kdy se projede celá délka. S každým vetším průměrem nebozezu se provrtá menší kus, to znamená, že končíme s vrtáním dál a dál od náustku až v konečné fázi vrtání získáme rozšíření vnitřního prostoru ve tvaru kužele s tzv. rezonátorem na konci.
Zabýváte se i domorodými kmeny nebo jen čistě o didgeridoo?
Ano, mám k nim hlubokou úctu. Bolí mě u srdce, když slyším o tom, jak hladce korporátům prochází ničení přírody po celém světě a s jakou rychlostí mizí například amazonské pralesy. Domorodci jsou tam úplně bezbranní. Kéž by s nimi nakládali alespoň slušně, když už jim zaberou a zlikvidují jejich území. Obdivuji prapůvodní způsob života ve své jednoduchosti a přímosti. Jsou napojeni na přírodu, na sebe a své blízké. Žijí jednoduše bez všech pojištění a vymožeností dnešní doby.
Jste z toho také unešení jako já? Nečekala jsem, že se o takový nástroj bude zajímat někdo v naší republice, natož v našem výběžku. Ráda jsem se dozvěděla něco nového a tímto moc děkuji za vyčerpávající rozhovor od Jardy Nováka. Tak zas příští týden ve středu… nezapomeňte!
