Ve čtvrtek 14. listopadu 2019 se v budově rumburského muzea uskutečnila vernisáž výstavy, věnované (nejen) událostem roku 1989 v Rumburku.
Kláře Mágrové se podařilo shromáždit nejen řadu dokumentů a artefaktů, týkajících se přímo doby kolem listopadu 1989, ale hlavně fotodokumentaci těsně posametového období, nabízející zajímavé porovnání s tím, co můžeme kolem sebe vidět dnes. A připomínající, jak krátkou máme paměť. Jak připomenul v úvodním slově ředitel děčínského muzea (pod které rumburská pobočka patří), čas letí velmi rychle. V roce 1989 se mnohým zdálo podivné, že ještě můžeme mluvit s pamětníky světové války. A dnešní mládeži se zdá stejně podivné, že vzpomínáme na „nějaký“ listopad…
Je to zvláštní pocit. Ať si myslí kdo chce, co chce, nejsem tu doma. Dodnes to tu neznám, a neznám ani lidi. Takže jména, připomínaná výstavou, mi neříkají nic. Vlastně i pro mne je to dávná historie. Ani tu možnost porovnání nemám, nevím, jak to tu tehdy vypadalo. Ovšem… Tak nějak najednou začínám chápat tu frustraci, nespokojenost svých rodičů, kterou se snažili nedávat najevo a šlo ji tušit jen kdesi v pozadí. Začínám to totiž cítit také. Po víc jak 40 letech chození do práce totiž najednou společnost začala nahlížet na ono období tak, že kdo držel hubu a krok, kolaboroval. Pomáhal držet režim u koryta. Nebojoval… My se po 30 letech stali v podstatě jen zaměstnanci pokračovatele onoho režimu, jehož oslavy svrhnutí předstíráme. A zas většina drží hubu a krok a remcá nanejvýš v hospodě. Jak mi tuhle kdosi připomenul starý vtip – Jo, máme svobodu projevu. Otázka je, máme-li svobodu i po tom projevu.
