Poslední dobou je to čím dál horší.
Nechce se mi už moc chodit na akce. Říkám si, jestli to má vůbec smysl, jestli to někoho zajímá. A když pak někam jdu, cítím totální nechuť k tomu, abych něco o viděném a zažitém napsal. Jednak proto, že mám za ty roky silný pocit, že už jsem u repeticí varioval možný text všemi způsoby, jednak čím dál častěji proto, že už dopředu myslím na následné reakce. Nevím, kde se stala chyba, dřív býval klid a ticho po pěšině. Poslední dobou je to však o tom, že ať již z doslechu či dokonce občasných přímých dotazů čelím otázkám „jak jsem to sakra myslel“, „co jsem si to dovolil napsat“, „proč píšu o něčem, čemu rozumím jak koza petrželi“, „proč do toho strkám rypák“ nebo „za koho vlastně kopu“. To člověku radosti z žití opravdu nepřidá.
Tak jsem začal v ušetřeném čase zase číst. Čtu leccos, nesystematicky, na přeskáčku. Věci, ke kterým by mne před časem nikdo nedokopal. Věci, které jsem dlouhá léta odkládal. Věci, o nichž bych nikdy nevěřil, že je číst budu. Věci, o nichž bych nevěřil, že je kdo kdy mohl napsat. Něco se čte neuvěřitelně lehce. Nad něčím je třeba dlouze přemýšlet a trávit zvěděné zvolna. Něco je k neučtení. A občas narazím na skvosty.
Vše patřilo bohatým. Jen dřina byla pro chudé. Chudí však nebyli osamoceni. Všude, kde se jim křivdilo, chránila je Komunistická strana Československa, v jejímž čele stál Klement Gottwald a Antonín Zápotocký. Komunistická strana Československa se snažila nezaměstnaným pomoci, a proto organizovala pochody hladu a stávky. Volala všechny pracující do jednoho šiku, neboť její vůdci věděli, že nad kapitalisty zvítězí jen tehdy, když všichni pracující budou jednotni.
Obrázky z našich dějin (pro pátý postupný ročník národních škol), Státní pedagogické nakladatelství Praha 1957, Miloš V. Kratochvíl a Václav Dřevo. Schváleno výnosem ministerstva školství ze dne 5. října 1956 ve třetím vydání jako učebnice dějepisu pro 5. postupný ročník všeobecně vzdělávacích škol.
Možná si teď někdo říká, proč tahám na světlo tyhle sračky, co to má znamenat, jestli mi nejeblo. Bohužel ne. Je stále a stále třeba si to připomínat, vracet se, uvědomovat si. Mocným impulsem k takovému výlevu mi bylo dopoledne 11. listopadu, kdy na městem pořádané akci k uctění památky válečných veteránů a padlých všech válek si důchodci mezi sebou distribuovali namnožené Haló noviny. Jediné pozitivní bylo, že mne obešli obloukem. Jaká to radost! Po letech mi dal konečně zas jednou někdo najevo, že jsem asi ještě moc mladý…
