Šéfredaktorka časopisu Pomhaj Bóh, historička a spisovatelka Trudla Malinková se řadu let věnuje ve své badatelské práci především historii lužickosrbských vystěhovalců do zámoří.
Na toto téma vydala knihu Ufer der Hoffnung (Břeh naděje), v níž sleduje osudy asi 5 tisíc Lužiských Srbů, kteří v touze po svobodě našli v 19. století svůj domov v Texasu, Kanadě nebo Austrálii. Vedle toho se Malinková intenzivně věnuje objevování a evidenci lužickosrbských památníků. Z této své činnosti vydala počet ve svém nejnovějším knižním díle Serbske pomniki (Lužickosrbské památníky). „Průvodce po lužickosrbských památných místech“ (Přewodnik po serbskich wopomnišćach), jak zní podtitul knihy, navazuje na stejnojmennou publikaci Jurije Młynka z roku 1965. O novém aktualizovaném vydání se uvažovalo již v 80. letech minulého století, ale reálné podmínky k takovému dílu vytvořil až projekt Inventář lužickosrbských kulturních pomníků zpracovávaný od roku 2000.
A co přináší kniha Trudly Malinkové nového oproti první edici Młynkově? Pro srovnání poslouží nejlépe počet popisovaných objektů, který vzrostl z 69 na 212, přičemž obsahuje také 13 již neexistujících pomníků. Dalším přínosem Malinkové je, že vedle hutné informace o osobě, instituci nebo události, jsou u každého objektu podrobně dokumentovány také historie jeho vzniku, technické údaje, úplné znění nápisu a umístění. V závěru pak jsou uvedeny prameny pro případné zájemce o podrobnosti. Kromě toho je v řadě případů za hesly v příslušné obci upozornění na další lužickosrbské zajímavosti jak kulturně-historické, tak turistické, které se do knihy z koncepčních důvodů podrobněji nedostaly.
Na více než dvě stě stránek dlouhé výpravě za pomníky s autorkou navštívíme celkem 119 měst a obcí. Přehledně uspořádaný průvodce informuje nejen o pomnících a památnících v Dolní a Horní Lužici a „nesrbském“ Německu, ale i v zahraničí. Vedle jednotlivých objektů v Austrálii, Texasu, Oklahomě, Rakousku a Slovensku je nejvíce zahraničních lužiskosrbských pamětních míst v Polsku a v Čechách. Zájemci ze Šluknovského výběžku to mají nejblíž do Varnsdorfu, kde jsou pamětní desky hudebního skladatele Bjarnata Krawce, grafičky Hanky Krawcec a hrobka části rodiny Krawcových. Daleko to odtud není ani k hrobu hudebního skladatele Korly Awgusta Kocora v Ketlicích (Kittlitz). Nejvíc pamětních míst (ale i živých lidí a fungujících institucí) je ovšem v Budyšíně (Bautzen). Na českém území jsou v knize popsána ještě pamětní místa v Neveklově a Praze. Z pražských připomeňme alespoň pamětní desku na budově sídla Společnosti přátel Lužice Lužickém semináři na Malé Straně *).
*) Pro české čtenáře je aktuálně zatím k dispozici dvojdílný miniseriál Lužickosrbské pomníky v Česku a na Slovensku v Česko-lužickém věstníku číslo 4/2018 a 5/2018.
Publikace Serbske pomniki je zaměřena na lužickosrbské osobnosti, události a instituce. Neobsahuje svaté kříže s nápisy nebo pomníky a památníky týkající se například oblasti archeologie, architektury nebo válečných a politických událostí. O některých z nich Trudla Malinková zatím píše v časopisech, například v sérii článků o vojenských památnících v evangelické části Horní Lužice v časopise Pomhaj Bóh v roce 2018.
Tradice budování lužickosrbských pomníků je relativně nedlouhá – vznikla až ve druhé polovině 19. století v Budestecích (Großpostwitz), kde byl v roce 1867 postaven pomník dobrodinci Lužických Srbů Janu Michalu Budarovi. Od té doby postupně vznikají v různých podobách pamětní místa připomínající kulturní historii srbské Lužice. Tradiční jsou pamětní kameny a desky, řidčeji sochy. V pozdější době se objevují také busty, reliéfy, mozaiky, stély a takzvané kameny zmizelých (lužiskosrbsky kopolaki, německy Stolpersteine). Jeden z nejnovějších (z roku 2000) a největších je pomník věrozvěstů Cyrila a Metoděje na návrší nedaleko obce Stróžišća (Strohschütz), resp. Smochćic (Schmochtitz). „Nejmladším“ zaznamenaným je pomník Korly Bohuwěra Šěcy v Rachlowje (Rachlau). Jednou ze zajímavostí (nikoli překvapivou) je, že mezi 150 vzpomínanými osobnostmi je pouze 13 žen, jejichž pomníky vznikly až po druhé světové válce. Další zajímavostí je Lužici nejvzdálenější pomník (cca 20 tisíc kilometrů) – hrob Handrije Kaplera (v Mount Gambier), jediného lužickosrbského kněze v Austrálii, který do tohoto světadílu vycestoval.
Autorka svou knihu vybavila velice užitečnými rejstříky osobností a míst, na předsádkách jsou praktické mapky Dolní a Horní Lužice s vyznačenými místy, kde najdeme lužickosrbské pomníky. Určitě by byla zajímavá i mapa světa, ale více postrádám fotografie u některých památných míst. Nicméně to je asi tak vše, co bych mohl této užitečné a kvalitně zpracované knize vytýkat. Konec konců o její hodnotě svědčí také zájem v zámoří vydat ji v anglickém překladu. A protože od uzávěrky lužickosrbského vydání vznikají další pamětní desky, v anglické verzi se nejspíš objeví tři nové dolnolužické pomníky a také pamětní desky lužickosrbského gymnázia v Liberci, Varnsdorfu a České Lípě.
Serbske pomniki Trudly Malinkové jsou významným obohacením lužickosrbské knižní produkce nakladatelství Domowina a jistě se stanou užitečnou a užívanou příručkou nejen pro zájemce o lužickosrbskou historii, ale i pro ty, kdo do popisovaných končin zamíří jako turisté.
Milan Hrabal
