Všechno jednou končí, a tak v pondělí 24. června 2013 (bohužel) skončil i cyklus turistických „procházek“ v projektu Společný rozvoj cestovního ruchu Bad Schandau – Česká Kamenice. A protože to nejlepší na konec, zlatým hřebem se stal výlet s o.p.s. České Švýcarsko do Saska. Ještě že jsem od přírody tak trochu lenoch a lajdák, tudíž jsem předchozí řeči pana Raka o žebříčcích a skobách tak nějak pouštěl uchem tam a zpět a o přibližně plánované trase nesháněl dopředu žádné informace. Kdybych věděl, co mě čeká, nejspíš bych se hodně rozmýšlel a možná udělal tu blbost, že bych nešel. Ale nakonec jsem se přidal, a nelituji…
Část skupiny měla sraz v Krásné Lípě před Domem Českého Švýcarska, odkud jsme se autmo přepravili do Děčína na vlakové nádraží, kde se nabalili ostatní – nakonec nás vyrazilo 15 včetně organizátorů. Německým vlakem do Schmilky, kde hbitě přebíháme k přívozu (kdy já vlastně naposled byl na lodi?) a aby toho nebylo málo, ještě nás čeká kus cesty autobusem k výchozímu bodu. Ačkoli v Čechách vytrvale pršelo, tady je sice zataženo a relativně chladno, leč vcelku sucho. Jen kolem Elbe jsou vidět nejrůznější naplaveniny a domy blízko břehů hodně působí prázdně. Místy otlučené omítky, na dvorcích naskládaný stavební materiál. Snad se ta katastrofa nebude opakovat příliš rychle, pár hospod prý tu už vzdalo sezónu.
My se ale obracíme k řece zády a vstupujeme do lesa, kterým vedou schody vzhůru. A vzhůru. A vzhůru… Za chvíli se z mých nohou stávají pytle cementu, které ne a nemohu zvednout o další stupínek, na chladno zapomínám a vyhrnuju si rukávy, košile se mi lepí na záda. A konce stoupání pořád nedohlídnout.
Zřejmě to byl vstupní test, nakolik je dnešní sešlost konzistentní a zdatná, a jakou následnou tůru je schopna absolvovat. Asi jsme obstáli dobře, protože už brzy se drápeme na nejrůznější vyhlídky, zdoláváme stoupání a klesání, dojde i na slibované žebříky a skoby. Fakt se nefotí moc dobře, když má člověk nutkání se držet skoby ve skále oběma rukama. Párkrát nějaká ta přeprška, ale nic vážného. A všude kolem „Rozervané skály“ – Schrammsteine. Tu pohled skrz stromy, tam vyhlídka, uschlý solitérní strom, skály vystupující vysoko nad údolíčka a rokliny. Čas letí a překonaných kilometrů přibývá (nakonec snad kolem deseti). Úspěšně se nám podařilo obkroužit jednou z mnoha a mnoha možných tras po masivu zpátky do Schmilky a končíme u místního „stánkaře“, který vykouzlí polévky, čaje, kafe, wursty, topinky a vlastně všechno, nač si kdo vzpomene. V tu chvíli se dává do deště, takže usedáme pod střechu na verandě a už jen zbývá počkat na poslední dnešní cestu přívozu, abychom se dostali na vlak zpět do Děčína.
Sobecky doufám, že se o.p.s. České Švýcarsko bude brzy podílet na nějakém dalším takovém projektu.
A tentokrát promiňte opravdu obsáhlou, velmi obsáhlou fotogalerii. Nedokážu se rozhodnout, které fotky zahodit, a navíc jsem účastníkům slíbil, že tu ty fotky najdou.
