Hra o strachu, bezmoci a naději, která tady umírá. Akce K „naživo“!
Když jsem psal o zkoušce představení Hany Strejčkové Půlnoc v pohraničí, slíbil jsem, že víc toho řeknu po shlédnutí „ostrého“ provedení. Na premiéru jsem se nedostal, ale první reprízu (večerní) jsem díky příznivým náhodám stihl. A po delším čase jsem opět zažil frontu na kulturu, podobnou té na film Bohemian Rhapsody. Tentokrát před klášterním kostelem sv. Vavřince v Rumburku.
Je velice příjemné stát v takovéto frontě.
A jaké to bylo uvnitř? Úvodem bude účelné si připomenout, kdo jsou lidé, tvořící pod značkou FysioART. Cituji z tištěného prográmku představení: „FysioART je profesionální umělecké uskupení z oblasti fyzického divadla a tance, alternativních forem živého umění se silným sociálním přesahem.“ Této charakteristice se tým vedený Hanou Strejčkovou ani na okamžik nezpronevěřil. Představení bylo dramatické, emotivní, pohybově velmi svižné – pohyb byl v podstatě nejdůležitějším prostředkem výpovědi. Mluvené slovo úsporně, ale o to důrazněji, konkretizovalo to, co pohybem už vyjádřit nelze.
Realizace zvoleného tématu v místě, kde se dramatické události skutečně odehrály, tedy v rumburské Loretě, se ukázala šťastnou. Vše, co inscenace ukázala, bylo díky tomu víc než uvěřitelné. Diváci se ocitli v situaci přímých účastníků, byť v bezpečí časového odstupu. Autorka scénáře vystavěla děj pomocí historických postav doplněných několika postavami archetypálními. Přitom se opírala o informace historičky Kláry Mágrové, která i mně upřesnila historické pozadí událostí. Kromě několika historických osob se o fakta opírají některé promluvy zaznívající z audio nahrávek, jako jsou okolnosti založení kláštera při vstupu Liechtensteinů na scénu, autentický je soupis vybavení kostela s nímž přichází estébák Zdeněk Zemánek i jeho zmínka o hlášení z bohoslužby v kostele sv. Vavřince. (Popis bohoslužeb obsahují pravidelná hlášení uložená ve Státním okresním archivu v Děčíně.) Skutečné jsou také postavy kapucínů jejichž činy nebo osudy jsou zmíněny v „hlášení rozhlasu“. (Dva z nich – Anton Slezak a Ezechiel Kindermann – zachránili 9. května 1945 Rumburk před ruským bombardováním. **) V ambitu pak páter Mansuet připomněl jména všech řeholních bratří a laiků pohřbených v kryptě kostela sv. Vavřince, která si divák současně mohl přečíst na listech umístěných na stěnách.
** Klára Mágrová: Kapucínský konvent v Rumburku, in: Mandava 2008
=======
Redakční poznámka: Pokud jste tuto divadelní hru neviděli a budete ji chtít vidět, pak berte na vědomí, že další text, foto i video obsahují spoilery, které vás mohou připravit o plnohodnotný zážitek při jejím sledování!
=======
Rozpory doby včetně motivace jednání hlavních postav byly podány citlivě – a to jak díky scénáři, tak hereckému podání. Divák se proto mohl poměrně rychle vžít zejména do pocitů šestnáctiletého sirotka Marie, archetypu německé dívky, které válečné i poválečné události v Sudetech vzaly téměř vše. To, že přestává věřit v Boha, je jedním z průvodních jevů oné doby. Marie se do kostela vrací pro vzpomínky na lepší časy, ale ukazuje se, že drama pokračuje i dlouho po skončení válečného běsnění. Roli báječně zvládla talentovaná herečka Barbora Ješutová, která spolupracuje s několika českými soubory fyzického divadla. Její pohyb a především mimika dokonale souzněly s představovanou rolí: svým obličejem i celým tělem autenticky zrcadlila Mariino citové rozpoložení.
S nasazením hodným jejich mládí a talentu se svých rolí zhostili dva studenti konzervatoře a herci několika pražských divadel. Matěj Pour svou roli štvance a zloděje Vrány pojal s takovou dynamikou, až jsem zapochyboval, zda vydrží se silami až do konce představení. Obdivuhodný výkon! S podobnou vervou a přesvědčivostí podal (byť ne tak pohybově náročnou) postavu páterova učedníka Vojtěcha Pourův spolužák Jean-Marie Amez-Droz.
Postavu posledního rumburského kvadriána, neboli představeného kapucínského kláštera, pátera Mansueta (občanským jménem Karel Ston) ztvárnil Jiří Lössl. Pro tohoto tanečníka, choreografa a pedagoga to byla vůbec první mluvená role – výzva, kterou přijal a přesvědčivě zvládl.
Svou zkušeností ke zdaru představení významně přispěl v roli sudetského Němce Antona operní a operetní zpěvák Národního divadla Petr Horák. Zejména zpěvem písně Vater Unser (Otčenáš) umocnil truchlivou atmosféru krátce před likvidací rumburského kláštera.
Píseň pochází z nedaleké České Kamenice a byla zveřejněna ve sbírce severočeských písní Adolfa Koeniga.
Anton se tajně v noci vrací do svého rodiště v předtuše blízké smrti. Zde, na Svatých schodech při opakování litanických veršů (Pane smiluj se nad námi, Kriste smiluj se nad námi) nakonec skutečně umírá. A tehdy se v mysli diváka naplňuje naléhavost onoho zdánlivě nekonečného opakování několika slov, onoho zoufalství a zároveň víry, že slovo pronášené k Bohu může přinést nejen úlevu, ale i naději na spásu.
Autorka scénáře však zůstává pro tuto chvíli u světského zakončení: skupina estébáckých pomocníků se tlačí k publiku namačkanému v malém prostoru před loretánskými Svatými schody a hlasem Zdeňka Zemánka zkresleným megafonem všechny vyzývá k opuštění prostor objektu. Takto zakončené představení dostalo závěrečný impuls: pamětníci si vzpomněli, mladší si mohli představit. Myslím, že původní záměr přistavit před Loretu policejní autobus, snad ani nebyl zapotřebí.
Z tohoto pohledu asi nejnáročnější rolí, ke které se záměrně vracím až nakonec, byla nepochybně postava estébáka a současně zmocněnce Státního úřadu pro věci církevní Zdeňka Zemánka. (Tento člověk nepochybně existoval, jen jeho jméno je s citem překryto.) Role zásadně negativní se s překvapivou věrohodností zhostil Filip Novák (student bohemistiky a zároveň nadějný herec, jeden z žáků Hany Strejčkové). Přitom nutno říci, že ani tato postava nebyla ve scénáři pojata černobíle, což považuji za zásadní. Ukázalo se totiž, že Marie ho zná od dětství, zná jeho dětské frustrace. Jedna z reprodukovaných nahrávek nekompromisně odhalila příčiny jeho tvrdého přístupu k bývalým německým sousedům a vlastně ke všemu, co souvisí s minulou dobou. Dokonce tak přesvědčivě, že na chvíli Zemánkovo jednání snad i chápeme. Vždyť nový režim mu nabídl místo, jež mu dalo jistý díl moci, která mu pomáhá přehlušit někdejší fatální ponížení.
A to je na této inscenaci jedné nepěkné kapitoly našich moderních dějin důležité: Strejčková nestraní, nevysvětluje. Její snahou je – pokud možno – co nejvěrněji zprostředkovat divákovi přízračnou a rozporuplnou atmosféru poválečných let v onom nešťastně zneužitém teritoriu českého pohraničí zvaném Sudety. Znovu a naléhavě upozornit na to, co už často považujeme za vyřešenou minulost, ale co se v různých podobách do naší společnosti zadními vrátky vrací.
Zdánlivě nenápadnou, leč sugestivní a umocňující součástí Půlnoci v pohraničí je hudba. S výjimkou již zmíněného Otčenáše je celý hudební doprovod dílem varnsdorfského umělce – citeristy a skladatele Michala Müllera. Jen nerad používám slova doprovod, protože v daném pojetí právě hudba podstatnou měrou přispěla k umocnění pocitu napětí a vědomí osudovosti těchto chvil. Vizuálnímu završení atmosféry napětí a strachu napomáhalo rovněž nasvícení šerosvitu, což bylo dílo Tomáše Strejčka.
Nelze se nezmínit o solidně zvládnutých dobových kostýmech (společná práce Hany Strejčkové a Filipa Nováka) a nalíčení herců, což bylo především dílem maskérky Zuzany Maibaumové.
Nikoli jako apendix uvádím ještě jeden sympatický rys práce Hany Strejčkové. A tím je zapojení místních herců, byť do více méně statických rolí. Zajímavou a nikoli jen ilustrativní úlohu měli členové místního divadla Hraničář Miroslav Řebíček a Tereza Rauch v roli představitelů zakladatelského rodu Liechtensteinů, tedy manželského páru Antona Floriána knížete z Liechtensteina a jeho ženy Barbory Eleonory Thun-Hohenstein. V závěru na scénu vstupují, vedeni zmocněncem Zemánkem, již zmínění pomocníci Státní bezpečnosti, v jejichž typických mundůrech různých „profesí“ vystoupili také Miloslav Bláha, Karel Nedvídek a Jan Solar z Divadelního souboru rumburského Domu kultury.
Nebyla zatím řeč o druhé autentické postavě spjaté přímo s rumburským klášterem a to o kuchařce Arnoštce Kuligerové. Ta byla průvodkyní představením a současně jakýmsi svědomím celé události. V sympatickém kostýmu ji herecky oživila sama autorka a režisérka Hana Strejčková. Ta role měla svůj význam především proto, že děj se postupně odehrával na třech místech areálu Lorety a to nejen v klášterním kostele, ale také v ambitu a na Svatých schodech. Bylo tedy nutné realizovat přesun zhruba stovky diváků, aniž by byl narušen program a došlo ke ztrátě souvislostí. Nemohu v tomto bodě mluvit za všechny diváky, ale z mého pohledu byla tato pozoruhodná logistika zvládnuta bez větších problémů.
Co říci závěrem? Emočně vypjaté představení Půlnoc v pohraničí Hany Strejčkové a celé party FysioART věrohodně přenese diváka do dramatické noci z 3. na 4. května roku 1950 a umožní divákovi téměř na vlastní kůži prožít „neviditelný, avšak citelný strach doby“, vidět projevy „nerovnosti 50. let“. Podpora sponzorů zde byla využita beze zbytku pro dobrou věc.
PS:
Průběh představení Půlnoc v pohraničí jsem si fotil jen proto, abych měl nějakou památku. Abych si mohl těmi snímky oživit paměť, až budu vzpomínat, proč na mě tohle zvláštní divadlo tolik zapůsobilo. A když jsem si v tichu a klidu domova prohlížel, co jsem to vlastně nafotil, znovu ve mně ožilo to napětí, ta rostoucí atmosféra plná nepříjemných pocitů, ta spleť soucitu, naštvání i bezmoci… Dokonce se mi zdálo, že právě tyto potemnělé, občas i rozostřené a lehce nečitelné záběry docela věrně vystihují onu osudovou noc v kostele sv. Vavřince. Zdálo se mi, že přesně takhle to autorka hry myslela. Proto jsem si dovolil z nich vybrat a připojit je k mému povídání přesto, že fotografové vybavení profesionálními fotoaparáty a velkými zkušenostmi disponují podstatně kvalitnějšími snímky. Je to tedy pohled mými slovy a mýma očima.
Text a foto: Milan Hrabal
Infoleták k inscenaci:
